Čtvrtek 15. prosince 1881

Už čtyři týdny a dva dny jsem nemocná.
Tropím pod-Potainovi svou slzavou scénu a on neví, jak mě uklidnit, neboť od žvástů, nesouvislých nápadů a jiných vybraných lahůdek, jimiž hostím jeho fantazii, jsem přešla k nářkům a rozplakala se pravými slzami, s rozpuštěnými vlasy, a řečí malé holčičky jsem drmolila dětinské stížnosti. A pomyslet, že jsem se do toho vybičovala chladnokrevně a nemyslela jsem vážně ani slovo. Ostatně je to, jako když se mi stane, že dobře zahraji některé role v komediích: jsem doopravdy bledá a rozechvělá a pláču; zkrátka zdá se mi, že bych byla báječná herečka, ale kašlu a pro tuto chvíli nemám potřebný dech. Pan můj otec dorazil dnes ráno. Všechno probíhá velmi dobře, jen ubohá Paulova žena je celá vyvedená z míry, protože na něm cítí lhostejnost hraničící s nepřátelstvím. Já se chovám slušně: dávám jí čtvery šaty, kabátek a velmi krásný smaragd, který mi dala máma a který nepotřebuji. Pak jsem toho trochu litovala, mohla jsem ho dát Dině, která šperky zbožňuje, ale… co už.
Neříkám, že je tatínek protivný, právě naopak, trochu se mi podobá… duchem i tělem (to je pochvala), ale tenhle člověk nikdy nepochopí…
Představte si, že má v úmyslu odvézt nás na Velikonoce na venkov!! Já, která… no, nemá smysl vysvětlovat znovu… ne! To je příliš, ta netaktnost je příliš velká — mluvit o tom, že mě v únoru nebo v březnu povezou do Ruska, s mým zdravím!!! Nechávám na vás, abyste to posoudili; nechme toho. Nemluvě o všem ostatním!!!
Ach! ne! Já, která odmítám jet na jih!… Ne, ne, ne, o tom už rozhodně nemluvme.
Villevieille a Brisbane, jedna po druhé, přicházejí s novinkami z ateliéru.
Saint-Amand, obden jako obvykle; je zklamaný, myslel, že dostane místo pana de Courcela, vyslaného do Berlína…
Bůh mi odpusť, podávám vám zprávy ze světa a z města.
A horečka, a peribronchitidy, a překrvení plic!…
Ach! Ach! Ach!
Dnes jsem měla poprvé vyjít. Ale…