Úterý 29. listopadu 1881

CZEN UK FR

bude třeba brát ho pořád dál. Du [Slovo začerněno: ostatku] se cítím téměř silná a kdyby nebylo jen toho, že dva týdny nemohu nic spolknout, nemoc bych ani necítila. Lhostejno — má práce, můj obraz, můj ubohý obraz. Máme devětadvacátého listopadu. Před koncem prosince nemohu začít, za dva a půl měsíce na to nikdy nebudu mít čas. Jaká smůla — a jak, je-li člověk předurčen k neštěstí, nemá smysl bojovat. Pohleďte na mě… Malování se zdálo být útočištěm a hle — začínám ohluchat, odkud strašná tíseň s modely, věčné úzkosti a nemožnost malovat portréty, ledabych to přiznala — a na to odvahu ještě nemám. A pak tato nemoc — nemožno pracovat, nucena sedět zavřená celý měsíc… Je to přespříliš smutné. Dina mě neopouští, je tak milá. Paul a jeho žena přijeli včera. Gavinovi a Géryové přišli. Bojidar, Alexis. A já stále v dobré náladě, vysvobozující se z nesnází silou odvahy a žertů. Lékaři jsou teď terčem žertů. Potain, protože nemůže přicházet pořád, mi posílá doktora, jenž bude docházet denně. Charcot [Slova začerněna: v práci už] poslal náhradníka, ale tak hloupého, že jsem ho nemohla vystát — a využívajíc své nemoci jsem mu řekla, že ho nesnáším, že mě nudí, že je ryzí mučení ho vidět atd. Přirozeně to vše vypravuji Potainovi a on mi slibuje, že jeho bude méně hloupý. Nicméně ten hodný člověk ještě před vstupem oslovil mou tetu se slovy, že mu pan Potain řekl, jak jsem nesmírně rozmarná a vrtošivá, a že by rád věděl, jak mě vlastně přistoupit. A to mě baví! Hraju totiž šílenou a využívám tohoto stavu k tomu, abych chrlila nesmysly.

il faudra en prendre encore et toujours. Du [Mot noirci: reste] je me sens presque forte et si ce n'etait que depuis quinze jours je ne puis rien avaler, je ne sentirais pas ma maladie. C'est egal, mon travail, mon tableau, mon pauvre tableau. Nous sommes au 29 novembre. Je ne pourrai pas commencer avant fin decembre, en deux mois et demi jamais je n'aurai le temps. Quelle malchance et comme quand on est ne malheureux il n'y a pas a lutter, voyez moi... La peinture semblait un refuge et voila que je deviens sourde, d'ou gene affreuse avec les modeles, angoisses perpetuelles et impossibilite de faire des portraits a moins d'avouer et je n'ai pas encore ce courage. Puis cette maladie, impossible de travailler et obligee de rester enfermee un mois... Mais c'est par trop triste. Dina ne me quitte pas, elle est si gentille. Paul et sa femme sont arrives hier. Les Gavini et Gery sont venus. Bojidar, Alexis. Et moi toujours entrain et me tirant des mauvais pas a force de courage et des blagues. Les medecins sont le sujet des plaisanteries a present. Potain ne pouvant toujours etre la m'envoie un docteur qui viendra tous les jours. Charcot [Mots noircis: au travail deja a] envoye un remplacant mais tellement bete que je n'ai pu le souffrir et profitant de ma maladie je lui ai dit que je le deteste, qu'il m'ennuie, que c'est un vrai supplice de le voir etc. Naturellement je raconte tout cela a Potain et il me promet que le sien sera moins bete. Neanmoins ce brave homme avant d'entrer s'est adresse a ma tante en disant que M. Potain lui avait dit que je suis excessivement capricieuse et fantasque et qu'il voudrait bien savoir comment il faut m'aborder. Et ca m'amuse ! Car je joue la folle et profite de cet etat pour debiter des insanites.