Sobota 26. listopadu 1881

Měla jsem jít k Tonymu, abychom se dohodli — vzpomínáte si — že budu pracovat pod jeho dohledem; chtěla jsem mu ukázat svou skicu a něco rozhodnout. Ale nevyšla jsem. Jsem slabá a nemohu nic pozřít — mám asi stále tu horečku…
Je strašně smutné být donucena k nečinnosti — tím, tím… nevím čím! Zkrátka nemít sílu! Charcot se vrátil.
Máma a Dina přijely včera, přivolané tetinými šílenými telegramy. Dnes ráno dostává Dina dopis od své sestry s otázkou, jak se mám.
„Je-li pravda, co stojí v posledním telegramu,“ píše, „je to hrozné.“
Dovedu si představit, co ta prokletá šílenka musela napsat s tím svým pravopisem vrátné. Nato se rozpláču. Vidíte — dohánějí mě všemi těmi historkami k takové zuřivosti, že bych dokázala spáchat i zločin, rudě se mi dělá před očima, chtělo by se mi je škrtit, nehty jim rozdrásat tváře, tahat za vlasy a dupat po celé té krvavé ohavnosti.
Přivedou mě o rozum, přivedou mě o rozum, uvidíte.
Prochladla jsem, to vím, ale to se může přihodit každému…
A přece ne — vše je ztraceno, s tím nachlazením a horečkou jsou mé uši v žalostném stavu — nač mohu aspirovat, co mně může kynout. Není už nic, čeho bych se dočkala.
Je to jako závoj, jenž se onehdy roztrhl, před pěti nebo šesti dny — vše je ztraceno, vše je ztraceno, vše je ztraceno. A oni mi ani nechtějí dopřát to málo, co mi zbývá, nechat mě na pokoji.