❦
Úterý 22. listopadu 1881
Včera jsem tolik plakala, že teta přišla se zeptat, zdali mě něco bolí — dojemná pozornost, na niž odpovídám, že mě bolí nos.Mardi 22 novembre 1881 J’ai tellement pleuré hier que ma tante est venue me demander si c’était que j’avais mal quelque part, touchante attention à laquelle je réponds que j’ai mal au nez.
Nelze si představit, jak je pro mě zoufalý ten exil na Jih. Zdá se mi, že všechno skončí. Já, jež jsem se vracela opojená myšlenkou zůstat v klidu a pracovat, pracovat pilně, bez přestání, držet krok... A teď se najednou všechno znovu hroutí! A zatímco ostatní budou stále jít kupředu uprostřed umělecké Paříže, já tam budu sedět a nic nedělat — nebo se honit za plenérovým obrazem, což je věc hrozně obtížná... Podívejte se na Breslau1 — nebyla to přece její selka, co jí něco vynesla.
Il est impossible de se figurer ce que cet exil dans le Midi est désespérant pour moi. Il me semble que tout va être fini. Moi qui revenais enivrée à l’idée de rester tranquille et de travailler, de travailler ferme, sans relâche, suivre le mouvement... Et puis voilà que de nouveau tout s’effondre ! Et pendant que d’autres iront toujours en avant au milieu de ce Paris artistique, moi je serai là à ne rien faire ou à courir après un tableau en plein air qui est une chose horriblement difficile... Voyez Breslau, ce n’est pas sa paysanne qui lui a valu quelque chose.
Jedním slovem — srdce se mi trhá a láme před tím vším. Dnes večer jsem viděla Charcota,2 který říká, že se nemoc od loňska nezhoršila — to, co mám posledních osm dní, je nachlazení, nijak vážné, které rychle přejde. Co se týče Jihu — je to totéž: musím tam jít, nebo se naprosto zavřít jako vězenkyně — jinak stálé nebezpečí, že chytím něco vážného, protože pravá plíce je zasažena. A ještě prý mám štěstí — je to léčitelná nemoc, která se lokalizovala a nepostupuje navzdory všem mým takzvaným neopatrnostem. Řekl mi totéž loni v zimě — a já jsem prostě nechtěla poslouchat — teď váhám a od čtyř hodin pláču jako včera při pomyšlení, že mám znovu opustit Paříž, přerušit práci...
En un mot mon cœur se fend et se brise devant tout cela. Ce soir j’ai vu Charcot qui dit que le mal depuis l’année dernière n’a pas empiré, quand à ce que j’ai depuis huit jours c’est un refroissement sans gravité et qui partira très vite. Quand au Midi c’est la même chose, il faut y aller ou bien s’enfermer absolument comme une prisonnière sans quoi constant risque d’attraper des choses graves vu que le poumon droit est pris et encore paraît-il j’ai de la chance, c’est un mal curable qui s’est localisé et qui n’augmente pas malgré toutes mes prétendues imprudences. Il m’a dit la même chose l’hiver dernier et je n’ai seulement pas voulu écouter, maintenant j’hésite et reste dès quatre heures à pleurer comme hier à cette idée de quitter encore Paris, de m’interrompre...'
Je pravda, že budu-li často taková jako v posledních dnech, Paříž mi nijak neprospěje... A právě to mě přivádí k zoufalství. Kapitulovat. Přiznat se poraženou. Říci: ano, lékaři mají pravdu. Ano, jsem nemocná.
Il est vrai que si je suis souvent comme ces derniers jours, Paris ne me profitera guère... Et voilà ce qui me désespère. Me rendre. M’avouer vaincue. Dire, oui, ils ont raison les médecins. Oui, je suis malade.
Ach! ne — vše jde rozhodně špatně.
Ah ! non, tout va mal décidément
Poznámky
Pozn. překl.: Louise Breslau (1856–1927) — malířka švýcarského původu, Mariina soupeřka v Académii Julian, která na Salonu 1881 získala čestné uznání. ↩
Pozn. překl.: Jean-Martin Charcot (1825–1893) — profesor nemocnice Salpêtrière, nejslavnější francouzský neurolog své doby. ↩