Pondělí 21. listopadu 1881

Roste mi první zub moudrosti — vlevo dole.
V prvním patře č. 36 ulice Vivienne je klub — a v jednom ze salonů jsou vystaveny studie a projekt panoramatu Lurd od Carrier-Belleuse, syna sochaře — zeptala jsem se, zdali lze koupit. Ten pán přišel, velmi milý a příjemný — nemůže prodat, potřebuje všechno pro provedení ve velkém. Teta a Brisbane tam byli. Včera nás přišel navštívit, aby mi řekl spoustu lichotek... Přitom tyto lichotky přesně mířily na body, které schválil Tony. Ale o to přece nejde!
Ve středu poslali pro Potaina — přišel až dnes; mezitím bych já mohla klidně chcípnout. Věděla jsem, že mě zase pošle na Jih — a už předem jsem z toho měla sevřené zuby, třesoucí se hlas a slzy, které potlačuji se značným úsilím. Jít na Jih je kapitulovat. A pronásledování ze strany mé rodiny mi činí věcí cti zůstat přesto na nohou.
Odejít — to je triumf vší té mouzayovské verbeže a té z ateliéru. „Je velmi nemocná, odvezli ji na Jih.“
Kdybych měla jinou rodinu, mohlo by to jít — ale tihle lidé, poslouchejte — je to tři dny, co o tom mluvím s tetou — říkám jí: „Nu ano, jsem nemocná, ale jestli mě chcete dobře ošetřovat a nepřivést mě k zoufalství, prosím vás, nevykřikujte to do světa. Pro vás vypadám dobře a jsem na nohou — nevyvádějte je z omylu — co vám na tom záleží? Často se přece tají mnohem vážnější věci — je to prosba nemocné, je to trochu bláznovství, chcete-li — prostě nechoďte pro nic za nic naříkat všude na mé zdraví; pečujte o mě, ale nevykládejte to. Vždyť to ani není zajímavé — copak nechápete, co je pro mě na tom smutného, ponižujícího, bolestného!“
Dobře — Saint-Amand přichází k nám včera na večeři a uprostřed rozhovoru:
„Ale vy vypadáte skvěle! Vaše teta mě včera postrašila! Zastihnu ji v slzách a ona mi říká, že máte horečku a jste velmi nemocná — už jsem se chtěl vrhnout dovnitř, myslel jsem, že dítě vedle chroptí — kdepak — pryč, v ateliéru.“
A to je jedna. Zazvonili — v předsíni se jdu podívat, kdo to je — Gaviniovi se řítí:
„Jak to! Drahé dítě, co se vám děje? Ach! Bože.“
„Ale vůbec se mi nic neděje, jsem úplně zdráva.“
Tu ohromený pohled páru na tetu, která jim stačila pošeptat, že jsem velmi nemocná.
Varuji vás — tady mě přivedou k šílenství. Takovým škodlivým hloupostem nerozumím. Šílím z toho vzteky a pořád se ptám: ale proč, proč, proč?
Proč to dělají!

Poznámky

Pozn. překl.: Panorama Lurd — v 80. letech 19. stol. byla panoramata (obří malby 360°) hojně navštěvovanou atrakcí; panorama Lurd zobrazovalo mariánské zjevení z roku 1858. ↩
Pozn. red.: Carrier-Belleuse, „le fils du statuaire“: malíř, syn sochaře Alberta-Ernesta Carrier-Belleuse (1824–1887); patrně Pierre Carrier-Belleuse (1851–1932), malíř panoramat. ↩
Pozn. překl.: Pierre-Carl Potain (1825–1901) — přední francouzský lékař, specialista na srdeční a plicní choroby. ↩
Pozn. překl.: „Jih“ (le Midi) — tehdejší standardní lékařský předpis pro plicní pacienty: přestěhovat se do klimatu jižní Francie (Nice, Cannes, Hyères). Marie odmítá takový odchod jako kapitulaci. ↩
Pozn. překl.: „Mouzayovská verbež“ — Marie pohrdavě míní okruh paní de Mouzay, pařížské známé rodiny, a její klevety; „verbež“ (vermine) je silný výraz. ↩