Pondělí 7. listopadu 1881

Šílený dav — sedíme ve třetí řadě, efekt je ten tam, ale hovoříme s Adeline, která říká, že mě považuje za vlastní dceru — a hlavně a především — na světě je všechno v pořádku, jsem ponořena do okouzlujícího blaha — Paříž, její elegance, mírná teplota, bulváry, hodiny, pneumatická pošta... S jakým potěšením to vše znovu vidíte, jak si při tom odpočinete, jak znovu nabýváte sami sebe. Požehnány buďte cesty, které vám dávají tyto sladkosti návratu. A Sněmovna — a předseda Brisson — a Gambetta, prostý poslanec, nepohnutý a nádherný na své lavici. Fyzicky nádherný, vážně — zejména vsedě — a tím hůř pro ty, kdo ho považují za ošklivého. Na předsednickém místě se nechával jít a jeho trup se rozléval žalostným způsobem — ale vsedě na lavici, se zkříženýma rukama, nepohnutě naslouchaje bolestným vládním odpovědím, je skvostný. Hlava ohromné mohutnosti — a jak jsou hezcí muži oškliví vedle té lví hlavy.
Nyní... Mám vám říci... Ano, že ano. Zdál se mi mladý a jako by měl ještě dlouho vydržet... Víte, že to je moje starost. Po Sněmovně jsme šly na šálek čokolády, koupit knihu, klobouk — sladké pařížské potulky, jež mi po Španělsku připadají božské — a když zůstanu v kočáře sama, zachvátí mě velký strach, že by mě mohlo rušit v práci právě to, kvůli čemu pracovat musím. Pak tak hloupě, že ano — ten muž se mi líbí nade všechnu míru — je to, jako by to bylo úplně nové, jako by to netrvalo pět let; neboť mohu počítat od prvního dne. Jenomže se mi zdá, že to teď lépe oceňuji a víc se těším pohledem na tu bytost, o níž říkají, že není krásná...! To jest — Adeline ho považuje za ošklivého, ale ona má ráda typ napomádovaného floutka. Snad přes rok jsem ho neviděla... Na nehmotnou vášeň... Tou opravdu je. Ale chvíli poté v kočáře, vracejíc se domů těmi hlučnými a krásnými ulicemi (ó Španělsko!) jsem se dvacetkrát pokřižovala ze strachu, aby mě to nechytilo vážně — na chvíli se mi zdálo, že to musí být opravdové rozrušení...
Ať si miluji, je-li tohle milovat — ale chci zůstat v klidu.
Proces je u konce, vila má kupce za půl milionu franků, vše se uklidňuje, už se ničeho nebojím — nikdo mi ho nevezme, protože už je ženatý. Nezbývá než pracovat, neboť v tom je všechno...
Tato velká bytost se svou kreolskou měkkostí a dětskými ústy pod strašným knírem. Copak vím, je-li distingovaný nebo hezký? Je milovaný, je můj, je jediný, kdo mi je roven, můj bratr, můj přirozený druh, můj předurčený milenec. Všichni ostatní, i kdybych je zbožňovala, mi budou vždy cizí — a on je máma, je to moje křeslo, je to můj interiér, jsem to já sama.
A věřím dokonce, že je to spíše nebeský bratr než muž, kterého miluji. Tužby nevěrohodné... čistoty. Ach! ta hloupá. Ale ne — bylo třeba celé té doby — tehdy jsem nebyla stvořena pro to, být jeho ženou — trpěla bych jeho nešťastnou politikou... Všechno je k nejlepšímu. Jakého neštěstí bych se mohla bát? Obrátilo by se štěstí? Zdá se mi, že vstupuji do lepšího života.
A to zvíře netuší... A co je horší — mluví o mně jako o ženě, která ho milovala? Všichni říkají, že jsem tuto vášeň pociťovala. Ten hanebný Blanc, Antoine, kapitán fregaty, to říká. Ach! kdybych zjistila, že tato milovaná bytost je měšťák spokojený se svým rodinným životem!... Vím, že podvádí svou vychrtlou kuchařku... Není snad zoufalé najít ho klidného, změšťáčtělého, přízemního — jenž v lásce myslí jen na to, mít hezké milenky skoro ze společnosti, za mírnou cenu, co se citů týče... Zkrátka po pařížsku... To by byl ten nebeský bratr? Kdyby mu někdo řekl, co si o tom myslím, bylo by to pro něj čínština — a čeho se bojím nejvíce, je najít v něm ten měšťácký základ, jenž mě uvádí do zoufalství v mé rodině. A co kdyby při našem setkání bezděky rozplácl všechny ty okřídlené fantazie?... A co kdybych se v něm nenalezla celá jako ten první den, kdy jsem ho spatřila — kdy jsem všechno, co říkal, chtěla říci před ním nebo zároveň s ním — kdy shrnoval v přesných slovech všechny mé zmatené myšlenky — a všechno, co říkal, jsem už myslela nebo snila? Co kdyby se stal nezpůsobilým k jakémukoli druhu splynutí... Co kdybych místo druhého sebe sama nalezla cizince. Dobrého pána zaměstnaného tím, aby ho znovu zvolili... Mimochodem — byl zvolen skvěle a bude tak zvolen ještě dvacetkrát — zdá se, že drží svůj kraj jako nikdo.
A co kdybych nikoho nenašla? Ať proto, že by se stal příliš obyčejným, nebo proto, že mu na mně nezáleží?
Zdá se mi, že určitě přijde chvíle, kdy mě bude milovat do šílenství. A když ne. Nu — když ne — a jsem-li zbabělá a bláznivá, vždy zbude úloha příjemné milenky... A pak — to je nemožné — ztratil-li všechny ušlechtilé city, které si vysním — nu, my ho přimějeme je znovu najít, proměníme ho, jinak to nepůjde... Julian totiž věří, že ke mně něco pociťoval — nepředstavuje si, že přišel dvacetkrát do domu jako cizí člověk a že nikdy nebylo řeči o ničem... Julian si ho představoval jako Dona Juana, který by nenechal uniknout žádnou příležitost... Aniž by bylo cokoli vážného — myslí si, že to bylo úplně jinak — vysvětluji mu a on nechce pochopit. Prostě jako by... Je sice pravda, že tři dny před svou svatbou věděl — on, Cassagnac — víc, než na čem doopravdy bylo, myslel si, že jsem do něj zblázněná natolik, abych nemyslela ani na ctižádost ani na nic kalkulovat — a nevěří, že jsem spokojená s tím, že jsem si ho nevzala, přestože ho shledávám... velmi dobrým. Ale nejde přece o mě — jde o něj. Co kdyby mě nemiloval? Julian si představuje, že naše setkání, až budu slavná, v jeho srdci probudí žárlivost, lítosti, hněvy — ale vždyť ke mně přece nikdy nic necítil! Je to, jako kdyby se Wodzinsky stal slavným a já ho při setkání milovala — proč? Cožpak není spousta slavných žen!... Je to snad důvod?

Poznámky

Pozn. překl.: Pařížská pneumatická pošta (pneumatiques) — síť podzemních trubek se stlačeným vzduchem, jimiž se v kapsulích přepravovaly listy; fungovala od roku 1866 a v roce 1881 čítala desítky kilometrů tras. ↩
Pozn. překl.: Henri Brisson (1835–1912) — francouzský radikální politik, v té době předseda Sněmovny. ↩
Pozn. překl.: Léon Gambetta (1838–1882) — zakladatel Třetí republiky a vůdce umírněných republikánů; o týden později, 14. listopadu 1881, sestavil vládu. Zemřel 31. prosince 1882. ↩
Pozn. překl.: „Napomádovaný floutek“ — překlad pejorativního slangu 80. let „gommeux“ (doslova: pomádovaný), označujícího módního prázdného elegána s napomádovanými vlasy. ↩
Pozn. překl.: „Vychrtlá kuchařka“ — Mariin posměšný výraz pro manželku muže, o němž zde píše: téměř jistě Paula de Cassagnaca (ženatého od 27. června 1878), ne Gambetty, o němž psala výše a který se nikdy neoženil. ↩