Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 5. listopadu 1881

Jsem v Paříži! Nesmírné nadšení. V kupé jsem počítala hodiny a trápila se nudou. Po svěžím vzduchu a pálivém španělském slunci mi šedivý klid krásného města připadá rozkošný — a s potěšením myslím na keramiku v Louvru, jejíž pouhá představa mě dříve nudila.
A tak jsem udělala tisíc věcí najednou, koupila si klobouk a navštívila Douceta, pak jsem sebrala všechny studie a šla k Tonymu a potom k Julianovi.
Přijali mě s tak upřímnou radostí — zejména Julian, s nímž zůstáváme a povídáme si až do půl sedmé, přičemž rozhovor nakonec sklouzl na Cassagnaca... Co se týče mých studií, byla již příliš tma — viděl je pouze Tony; ostatně jsou to rychlé náčrty, narušené mou rodinou — nicméně ten milý chlapec věří, že se do toho začínám trochu víc zakusovat...
Hlavu vraha shledávají velmi zajímavou. Ach! jak jsem šťastná, že jsem konečně tady! Ten drahý Tony a ten drahý Julian — kéž mi nebe zachová tyto dva přátele.
Myslel si, že se vrátím mnohem později a nemocná a možná vůbec ne.
Ach! jak je sympatie sladká věc — ale hlavně malířství. Julian mě přiměl říci to, co jsem zde sotva řekla — totiž že jedině práce mi přinese slávu; to je jeho názor, a že pak Cassagnac — téměř starý, poražený v politice, unavený ženou a dítětem — se octne tváří v tvář a malé zářivé hvězdě — a pak budu dělat, co budu chtít. Otevřeně mu přiznávám, že to je můj cíl... Ostatně i bez toho: musím se prosadit, musím se prosadit, musím se prosadit.
Tony byl samá laskavost a řekl mi, že přijde jeden z těchto večerů...
Ale proč mě Julian přivádí k řeči o té věci — zkrátka vypadá, jako by chtěl, abych ho dál milovala... A pak... Hovoříme o našem hotelu a o krásném ateliéru a říkám mu, že mě rodina tak obtěžuje, že se vdám. Tehdy si ze mě dělá legraci kvůli Tonymu a ptá se, zdali bych si ho vážně vzala... Jeho starý Rodolphe by mě k tomu rád přiměl — jeho Tony, tak roztomilý chlapec — a bylo by to tak příjemné zakončení. Neboť mě dobře znají, zejména Julian, a nemají o mně mínění, jaké si mohou zpočátku utvořit někteří naivní hlupáci.
Přirozeně mu odpovím tak, abych mu všechny podobné myšlenky vyhnala z hlavy. Ne že bych v okamžicích krajní únavy neuvažovala o dobrém, klidném svazku — a pomyslela, zdali by byl navíc i umělecký... To by bylo snad roztomilé — ale to by bylo pěkné nadělení!
Vdala se za svého učitele!
U toho se ani na okamžik nezastavuji — jen tak, abych to řekla.
Večer s Bojidarem hovoříme a přibíjíme španělské látky. Moje knihovna je pokryta tkaninami, výšivkami, drapériemi, kytarami, ozdobena volánky naaranžovanými jako trofeje. A stále je třeba ještě uklidit tisíc maličkostí — plátna, fotografie, nábytek a ještě další látky. Ach! jak je člověku dobře uprostřed rodiny! Rodinou myslím neživé předměty.
A Saint-Amand, na něhož zapomínám — chodí tudy každý den a hned přišel nahoru... Radost a bratrství. Jak jí to sluší! Ach! už necestujme — proto to bude v módě, nám patří všechny úspěchy atd. atd.

Poznámky

Pozn. překl.: Doucet — slavný pařížský módní dům (mezi jeho zákaznicemi byly Marie i mnohé aristokratky), jedna z nejprestižnějších adres tehdejší haute couture. ↩
Pozn. překl.: „Hlava vraha“ — Mariin portrét trestance odsouzeného k smrti, kterého malovala v granadské věznici 28. října; na plátno napsala „Antonio Lopez (?)“, sama však připouští, že se možná jmenuje Rodriguez nebo Perez. ↩