Pátek 28. října 1881

Strávila jsem tedy celý dnešek v granadských věznicích.
Trestanci se těší rozkošné svobodě — nádvoří připomíná tržiště, dveře nevypadají, jako by pořádně zavíraly, a vůbec se tato trestnice popisům francouzských káznic tolik nepodobá.
Můj chudák trestanec pózoval celý den velmi dobře — jenomže protože jsem za jediný den udělala hlavu v životní velikosti a naskicovala ruce (vznešený génius!), nevystihla jsem tak přesně jako obvykle ten podivuhodně pochybný charakter individua. A nesmím to svádět na nedostatek času — jsem-li méně spokojená, je to proto, že světlo se změnilo několikrát, a také kvůli těm hodným trestancům, z nichž jsem měla celou dobu tucet za zády. Střídali se, ale vždy tam někdo byl — a je nepříjemné cítit za sebou oči. Výtečný podvelitel, v jehož kanceláři jsem pracovala, rozestavil za mnou židle jako v divadle pro přátele, kteří se tam celý den střídali. A každou chvíli někdo zaklepal — byli to trestanci, ti neškodní, kaprálové, kteří žádali o dovolení vstoupit a vcházeli. Tlumočník a Rosalie zůstali po celou dobu a tak jsem se dověděla, že jeden muž, který zavraždil manželku, bude příští týden veřejně uškrcen. A že jeden trestanec tu sedí za to, že nechtěl pozdravit procesí — a jiné ohromující věci. Všimli jste si někdy, že když člověk říká, jako já právě, „a jiné ohromující věci“, nebo „a to ještě vynechávám ty nejlepší“, nebo „a to, co říkám, není nic proti zbytku“.
Vždy to znamená, že nevynechává vůbec nic, ani to nejhorší, že řekl to nejsilnější, co bylo, a že žádný zbytek není, ale že chce pravdu ještě přehnat. Velmi často, když se mluví o někom, se uvede to nejhorší, co dotyčný udělal, se slovy: hle, něco, co je u něj obvyklé — posuďte tedy, jaké teprve jsou ty velké hříchy. Ale vraťme se k mému trestanci: vyzdobila jsem ho těmi nejhroznějšími zločiny, a on prý jen udával falešné peníze.
Ale tato představa o jeho relativní nevinnosti mi možná zabránila dát mu ten zločinecký výraz, který má. Neboť má tvář schopnou všeho — a tak mu vymyslím malý román, který vytáhnu v Paříži. Balkonové okno vedlo na nádvoří a všichni ti chudáci sledovali s jakousi španělskou žádostivostí model, stojan i malíře. Při odchodu se přiřítili jako hladoví psi — a to byly grimasy, sepjaté ruce, výkřiky při pohledu na portrét kamaráda.
Ve chvíli, kdy jsme procházeli branou, měl podvelitel laskavost ukázat plátno celému nádvoří, jež se vytáhlo na špičky; pak je odnesl k náčelníkovi a veliteli, který sestoupil dolů na ulici, aby mě pozdravil v kočáře. Podvelitel stále kráčel před koňmi — zastavili jsme před domem dalšího hodnostáře věznice, který se přišel podívat. A poté, co mě velitel i podvelitel znovu ujistili, že mě rádi opět uvidí, odjela jsem konečně vyzvednout tetu, se kterou jsme se prošly po promenádě.
Do rohu plátna jsem napsala: Antonio Lopez (?) odsouzen k smrti, říjen 1881, pro vraždu, krádež a padělání peněz. Chudák — ale pomlouvám ho aspoň pod pseudonymem. Jmenuje se možná Rodriguez nebo Perez místo Lopez. Namalovala jsem ho s jeho pletením — většina těchto milých občanů, totiž všichni ti, kteří nejsou zaměstnáni v tesařských, truhlářských, obuvnických a podobných dílnách, plete punčochy jako pokojné hospodyňky.
Odsouzenec k smrti se procházel po nádvoří stejně volně jako ti, kteří tu jsou jen na rok nebo dva za maličkosti. Někteří z těchto pánů dávají přednost kuchyni své rodiny před kuchyní ústavu — a jejich milé společnice jim přinášejí výtečné večeře, o nichž by Coco jistě nestál. Coco, přezdívaný vrah, nikdy se nezjistilo proč, a který pokaždé, když se jeho kolegové chovali ke mně jako František I. k Tizianovi, se na ně vrhal bez štěkání, aby jistěji kousnul.

Poznámky

Pozn. překl.: Anekdota se obvykle vypráví o císaři Karlu V., který se sehnul pro štětec, jenž Tizianovi upadl; Marie ji připisuje Františku I. ↩