Sobota 15. října 1881

Den jsem strávila v El Escorialu¹ s tetou, které se tam nudila — a přestože zachovávala výraz lhostejnosti,

pokoušela se podvádět — a nebýt toho, že jsem slyšela průvodce mluvit, ochudila by mě o hrobky... aby mě neunavovala, a pak — rakve, to je hrozné. Co za nudu takto cestovat! Ostatně. Jako ve snu jsem uviděla ten obrovský žulový blok, ponurý, smutný, grandiózní. Ale mně se to zdá nádherné — tato majestátní smutnota je půvabem. Palác napodobuje tvar roštu svatého Vavřince¹ (nahlédněte do průvodců), což mu dává trochu kasárenský vzhled — promiňte slovo — avšak tyčí se nad spálenou, temnou, vlnící se jako moře krajinou a zanechává hluboký dojem: ty žulové zdi v šíří pařížského domu, ty křížové chodby, sloupy, galerie, terasy, bazény s nazelenalou vodou, nádvoří. Říká se, že je to chladné, smutné — ano, ale odpočívá to od dráždivých toledských siluet. Po prohlídce královských komnat pokrytých dost ošklivými a dost křiklavými gobelíny... Přece však králův kabinet je skvost — dveře z vykládaného dřeva s ozdobami z leštěné oceli a ryzího zlata... Pak salonček-oratoř z vyšívané hedvábné tkaniny — rozkošné. Jaký kontrast s celou Filipa II.! Ten tyran obýval jakýsi holý a chudý klášterní pokoječek vedoucí do jakési nízké mramorové kaple vedoucí do kostela. Ze svého lůžka viděl oltář a mohl poslouchat mši. Já sama si nemohu dobře vzpomenout na galerie, schodiště, křížové chodby, jimiž nás vodili — je to tak veliké! — a ty dlouhé galerie s obrovskými okny zavřenými kazetovými dřevěnými okenicemi, masivní dveře bez ozdob. Kostel je obdivuhodné jednoduchosti — [Zamazaná slova: jeho klenby] grandiózní a holé mají zcela velkolepý účin. Královská hrobka a schodiště k ní vedoucí, vše z různých mramorů, jsou mimořádně bohaté. Rakve jsou z toledského mramoru s reliéfy z tepané mědi. Je to skvostné. Zbývá již jen pět míst — a pomyslet, že nevinná Isabela Pařížská² spočine v tom ponurém a nádherném hrobě. Dojemná Mercedes³ čeká v malé boční kapli, než bude přestavěna hrobka infantů a královen bez dětí. Coro⁴ je ze dřeva bez sochařství, ale uprostřed je nádherný pult s knihami velkými jako já. Knihovna — ach! jsou tam rukopisy, které jsem dlouho obdivovala, i když jim příliš nerozumím... A vy chcete, abych dávala přednost přesládlé nevkusnosti před touto ponurou majestátností! Jaký ráz, jaká střídmost — jak jsme daleko od

nepopsatelných hromad ozdob v přemíře a lámavé vážnosti Toleda. Pak vás provedou parkem, kde Alfons¹ loví králíky, a nechají vás navštívit pavilon postavený v roce 1781 myslím. Skvost. Schodiště a stěny z barevného mramoru a množství malých salónků a kabinetů potažených obrazy — i krásnými obrazy — nebo bledými hedváby rozkošně vybledlými, s nádhernými výšivkami, modrými a růžovými květy; harmonicky uvadlá zelená se jemně odráží od bělosti, jež nabrala nesrovnatelného tónu slonoviny. Tyto malé salónky z vybledlého bílého nebo sotva modrého saténu se světle zlatým saténem, s rozkošně malovanými nebo vykládanými stropy — z toho se člověku točí hlava. Jeden kabinetík je zdoben tapisériemi s vyšívanými obrazy — na pár kroků by je člověk pokládal za malby. A pak slonovina a zázračné [Zamazaná slova: skleněné] pasty. Ach! včera večer nás Escobar doprovázel do cirkusu. Pollack přišel dnes večer; nechápe, proč nezbožňuji Toledo. Ale v pondělí se tam vracím.