Neděle 16. října 1881

Vodí nás tam starý Pollack. [Zamazaná slova: Jedna z nejpodivuhodnějších věcí zde je Rastro — ulice obsazená všemi druhy stánků, jako ruské vesnické pouti, kde seženete vše. A ten život, ruch, hemžení pod tím spalujícím sluncem! Je to obdivuhodné! Toto nekonečně bohaté bric-à-brac se uložilo ve špinavých domech, v zadních místnostech obchodů a na] legendárních schodištích — a hromady látek, tapisérií a výšivek šílené bohatství. A ti ubožáci [Zamazané slovo: zdají se] zcela neschopni rozeznat cenu — propichují hřebíky krásné látky přibité ke zdi, aby na ně zavěsili staré rámy — šlapou po výšivkách rozložených na zemi. A starý nábytek, rámy, sochařství, lovecké náčiní, stříbrné předměty, staré zpracované hřebíky. Koupila jsem hedvábnou záclonu ze starého lososově červeného materiálu, celou vyšívanou — chtěli tři sta franků, dali mi ji za sto padesát — a sukni z vyšívané plátěné tkaniny s bledými květy pěkného tónu, nechali mi ji za pět franků poté, co žádali dvacet. Je smutné nemít sto tisíc franků k utrácení — vybaví si člověk ateliér... Ale i s pouhými deseti tisíci! Dalo by se nakoupit mnoho. Escobar nás přijede vyzvednout na býky. Jsme v lóži se slečnou Martinezovou, jejím otcem, dvěma dalšími a Escobarem. Chtěla jsem jít znovu, abych získala druhý

dojem. Bylo ohlášeno osm býků a myslím, že je to poslední neděle. Zkrátka — brilantní představení. Král, královna, infantky na svém místě. Hudba, slunce, šílený křik, dupání, pískání, mávání kapesníky, létající klobouky. Je to jedinečná podívaná, strhující svou velkolepostí, nepodobná ničemu, [sedm začerněných řádků: nečitelných]. Začínám se v tom orientovat a zajímám se o představení [Zamazaná slova: nečitelné] — šla jsem nerada, se záchvěvem odporu, přesto jsem zachovala dobrou tvář před tou řeznickou hrůzou zjemnělé krutosti. Nejdříve, jak víte, přijíždějí pikadoři na koních — jsou tři nebo čtyři — a dráždí býka; nechávají ho rozpárat koně — po několika minutách zatrubí trubka: to je signál k přechodu k cvičení s banderillami¹; koně, kteří přežili, se k býkovi vracejí a poté, co je ubohé zvíře dostatečně propíchnuté, kdy je zkrvavené a odmítá reagovat na dráždění, přijde matador — první — a po trojím poklonění královské lóži a hodu kloboukem, klidný, chladný, skolí zvíře: postaví se před ně s jakousi červenou pláštěnkou na holi v levé ruce a v pravé holý meč, jímž je — a to je vrchol chic — zabít zvíře jediným úderem. Publikum zasahuje celou dobu: chvíli piskot, protože příliš rychle přešli z jednoho cvičení do druhého; chvíli podněcování a divoký křik. Úspěch sklidil šedý býk ze slavného chovu, který hrozně roztrhl — a opakovaně — vyryl, vláčel, vyprázdnil starého hubeného koně a skoro zranil člověka. Nutno mluvit i o chudákovi z býků barvy krávy, velmi klidném, jenž chtěl celou dobu odejít, obracel záda útokům mužů a nepřiblížil se k jedinému koni. Ale na to je pamatováno: příliš mírumilovným býkům se zarazí zápalné banderilly, jež se vzněcují a vybuchují jako petardy v kůži zvířete, které pak poskočí s tím dýmem, plamenem a krví na hřbetě. Zápalné banderilly jsou hanbou býka — ale navzdory urážce vlastní cti dotyčné zvíře se nechtělo rozčílit a spokojilo se bědujícím bučením, vyhýbáním se ranám a konečně smrtí po tisíci mukách — neboť rána byla vedena špatně, muselo se hýbat mečem v ráně a zasadit několik dalších úderů. A to prý není ta nejhnusnější podívaná, jaká existuje!! Je to velmi krásné — za podmínky, že nic nevidíte... Přesto nakonec člověk začne

se zajímat a z pýchy si zachovává statečný výraz před těmito hanbami. Dívala jsem se celou dobu. Z toho odcházíte trochu opojeni krví — málem by člověk zapichoval železné hroty každému do týla... Krájela jsem meloun u stolu jako bych zapichovala banderilly — a mé maso mi připadalo jako čerstvě chvějící maso vytažené z rozervané kůže býka. [Zamazaná slova: Ach! svírá vás to v nohou a svírá vám] hlavu. To je škola vrahů. Ostatně tito muži jsou elegantní, půvabní — jejich pohyby jsou dokonale harmonické a důstojné přes svou krajní hbitost. Nacházejí to nádherné — ten souboj člověka s tou obrovskou bestií — ale je to vůbec souboj, víme-li předem, kdo musí podlehnout? Přiznávám, že matador přicházející ve svém skvělém kostýmu zdůrazňujícím jeho tvary, poté, co třikrát provedl svůj tak zvláštní pozdrav, [Zamazaná slova: (třikrát stočí] paži, vysoko a rovně před sebou) — klidný, chladný, staví se těsně před zvíře, [Zamazaná slova: s tím] pláštěm a mečem... A to je [Zamazaná slova: téměř nejlepší] část hry — [Zamazaná slova: leje se při ní] skoro jen málo krve. Ano, říkám to — má to překvapivý [Zamazaná slova: a grandiózní charakter. Ale koně] — sami Španělé nemají rádi část s koňmi... Tak jsem snad smířena s tím divokým potěšením? Neříkám to — ale je v tom velmi krásná stránka, téměř velká — ten cirkus, těch čtrnáct nebo patnáct tisíc diváků — je to jako vidění starověku, který tak miluji [Škrtnuto: přesto]. A pak ta krvavá, hrozná, hanebná stránka... Kdyby muži byli méně obratní, kdyby dostávali častěji nějakou pořádnou ránu — nekřičela bych — ale tohle lidské zbabělství mě pobuřuje. Přitom se říká, že je třeba lví odvaha... Ale no! Jsou příliš obratní a příliš bezpečně se vyhýbají hrozným, avšak naivním, předvídaným a vyprovokovaným útokům bestie. Skutečné nebezpečí jsou banderilly — neboť člověk běží vstříc býkovi a ve chvíli, kdy zvíře chce zasadit rohem, předchází ho tím, že mu zapichuje banderilly mezi obě lopatky. Vyžaduje to výjimečnou odvahu a obratnost, uvážíme-li zejména, že býk je ještě téměř svěží a dosud jen roztrhal koně... Šedý byl nádherný — prozkoumal bestii do hloubky — je to hrozné, myslíte si — ale ne: dosáhne-li hrůza jisté míry intenzity, přestane cokoliv působit. A kdyby člověk celou dobu viděl roztrhat koně nebo lidi, ale tam skutečně zcela a s pravou

zuřivostí jako šedý býk — pak by divákům nebylo špatně a bylo by to skutečně strhující. Nepředstírám krutost — důkazem je, že malé píchance a zdlouhavá muka svírají hlavu — ale přiznávám, že bych [Zamazané slovo: hry] nekritizovala, kdyby byly vážnější. Kdybyste viděli rohy a téměř hlavu býka mizet v břiše koně s přívalem vzteku — tu sílu zvířete ještě nezraněného, neunaveného — pochopili byste, že dávám přednost té plné zuřivosti před ranami zasazovanými do noh, do krků koní, které nutí jít stále na býka — a kůň couvá a oni ho tlučou holemi a nutí kupředu — to je odporné. Tak jim tedy vytýkám jejich obratnost — to jest jejich virtuozitu, jejich talent? Nevím... Nacházím býky příliš mírné. Na Rastru¹ mi byl představen Madrazzo, který mi vzdal poklony k mé kopii.