Pátek 14. října 1881

Včera v sedm hodin ráno odjezd do Toleda — Pollack nás doprovází a hovoříme celou cestu; čtyři hodiny o malbě, ateliérech, modelech — pak jedno slovo připomene nějakou operní árii a oba se rozjedeme zpěvem a zpíváme skoro celé akty — pak Victor Hugo, básně, a pak zase žerty. Jsem střídavě miminko, světák znuděný vším a starý malíř-bohém kouřící dýmku, jak říká Pollack. Prý jsem nejrozkošnější jako miminko — neboť unavená na zpáteční cestě jsem se natáhla ve vagonu a nechávala si čtyři hodiny vyprávět pohádky a vše na světě, stále se vyptávajíc: „Tak co dál? Pokračujte, vyprávějte dál," jako opravdové dítě. Ostatně už nevím, je-li to divadlo, nebo mám-li jen nechat se unést svou přirozeností. Víte, když je člověk unaven, hlas sláble, slova se pletou a je zábavné hrát si na dítě. Ale nevěřte, naivní čtenáři, že vám Toledo odbydu — nikdy!

Tolik se o něm mluvilo, že jsem si je představovala jako nevímjaký zázrak a navzdory zdravému rozumu jsem zarytě viděla renesanci a středověk, podivuhodné architektonické kusy, portály se sochami začernalými časem, božsky kovaná železná zábradlí... atd. Věděla jsem, že to bude jiné — ale bylo to v mé mysli tak pevně a pokazilo mi to Toledo, když jsem spatřila to maurské město s nevyhnutelnými útlými zdmi a zubatými portály. Toledo leží vysoko jako citadela a když člověk pohledí ze vrcholu na krajinu a Tajo, připomíná to jisté nepravděpodobné pozadí leonardovských nebo velázquezovských portrétů. Krajina skoro z ptačí perspektivy, modrozelená, [Zamazaná slova: viděná] oknem, u nějž stojí dáma nebo jezdec v černém nebo švestkovém sametu s krásnýma jemnýma rukama. Co se týče samotného Toleda — je to labyrint malých nepravidelných úzkých uliček, do nichž slunce neproniká, kde obyvatelé vypadají, jako by táborili, tak moc se tamní domy nepodobají ničemu — mumie, zachované Pompeje [Zamazaná slova: celé], zdánlivě se rozpadající starobylostí; spálená půda, vysoké zdi spálené sluncem, dvory úžasně malebné, mešity přeměněné na kostely a pobílené vápnem — přitom se postupně odkrývá a to, co se odhaluje, je velmi zajímavé: kresby, arabesky se stále živými barvami, kazetové stropy z začernalého dřeva s trámy zvláštně se sbíhajícími nahoře. [Škrtnuto: jsou nádherné.] Katedrála — přirozeně obdivuhodná jako ta v Burgosu — táž přemíra ozdob. Ach! dveře jsou zázraky a křížová chodba se svým nádvořím plným oleandrů, [Zamazaná slova: a růžových keřů vstoupivších do] galerie a [Zamazané slovo: vyšplhávajících] podél pilířů s [Zamazaná slova: vážnými] a smutnými sochami. A když přijde sluneční paprsek — je to nesrovnatelná poezie. Ostatně španělské kostely jsou něco, co si člověk nedovede představit: průvodci v hadrech, sakristiáni ve sametu, cizinci, psi — procházejí se, modlí se, štěkají atd. A je v tom zvláštní půvab; člověk by si přál vyjít z kaple a náhle za pilířem potkat „modlu své duše". Je neuvěřitelné, že země tak blízká středu evropského rozkladu je ještě tak netknutá, tak panenská, tak divoká. V Toledu je člověk jako na konci světa — zdá se... Nevím — je tu příliš mnoho věcí k vidění a strávila jsem tam jen pár hodin. Přitom se vrátím namalovat jistou celou černou ulici... Celkem... Je to velmi podivné a tyto sloupky, pilastry,

stropy, staré dveře s velkými španělskými a maurskými hřeby — šperky, zázraky, jak se říká. Ale bylo horko, špatně jsem viděla — nebo spíše jsem to věděla předem... Maurové a Španělé... to je pyšné, zdobené, suché, smutné. Věděla jsem to, ještě než jsem vstoupila do Španělska. Je to malebné, [Zamazané slovo: vše] je obraz, člověk ani nemusí... vybírat — vše je podivné a zajímavé, ale nemá to mé sympatie... Snad kdybych viděla lépe... Ale je to ta směs Gótů, Arabů a Španělů — ostatně, co je mi do toho. Coro¹ katedrály je skutečnou výjimečností: kůrové sedačky s historickými basreliéfy z tesaného dřeva s takovým množstvím detailů a takovou jemností, že člověka [Zamazaná slova: zachvátí] obdiv. Ach! říkala jsem vám — katedrála je nevídaná elegancí, bohatstvím a zejména lehkostí — tyto sloupky a tesané detaily a klenby, zdá se, nemohou vzdorovat času, člověk se bojí, aby taková skvosty nespadla v ruiny — je to tak krásné, že je to jako osobní obavy; ale hle, čtyři nebo pět staletí trvá ten div trpělivosti [Zamazané slovo: stojí] neochvějně a obdivuhodně. Říkám vám — myšlenka, s níž odtud odcházíte, zní: kéž to vydrží! A hrůza, aby to nebylo poničeno, znehodnoceno, opotřebováno — chtěla bych, aby nebylo právo dotknout se tohoto díla ani prstem, a lidé, kteří tu chodí, jsou již vinní — zdá se mi, že přispívají k velmi pomalé, ale nevyhnutelné zkáze tohoto obdivuhodného chrámu; vím, že ještě celá staletí, ale... A po vyjití odtud — velké cimbuřím ozdobené zdi s arabskými okny, vysušené sluncem, mešity s grandiózními řadami pilířů s [Zamazané slovo: arabeskových] ornamentů. Jděte tedy do Říma vidět západ slunce za kupolí a všechny ty obdivuhodné cetky, veškerou tu eleganci tesaných kamenů gotických a arabských dveří, všechny ty zázraky křehké a lámavé s [Zamazané slovo: pyšným] a znepokojivým charakterem — vše to spadne jako šupiny a bude vám připadat jako dětinské ozdoby odhalující ušlechtilý mramorový chrám. Dívám se na fotografie Toleda — zdá se mi, že jsem se mýlila, že jsem špatně viděla... U Pollacka je cosi stísněného — nedělá nic, stále se tu motá, a jeho rodina je myslím nespokojena.