Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek 14. října 1881

Včera v sedm hodin ráno odjezd do Toleda — Pollack nás doprovází a hovoříme celou cestu; čtyři hodiny o malbě, ateliérech, modelech — pak jedno slovo připomene nějakou operní árii a už se rozezpíváme a zpíváme skoro celé akty — pak Victor Hugo, básně, a pak zase žerty. Jsem střídavě miminko, světák znuděný vším a starý malíř-bohém kouřící dýmku, jak říká Pollack. Prý jsem nejrozkošnější jako miminko — protože jsem se na zpáteční cestě unavená natáhla ve vagonu a nechávala si čtyři hodiny vyprávět pohádky a vše na světě, stále se vyptávajíc: „Tak co dál? Pokračujte, vyprávějte dál,“ jako opravdové dítě. Ostatně už nevím, je-li to divadlo, nebo zda mi stačí nechat se unést svou přirozeností, abych taková byla. Víte, když je člověk unaven, hlas slábne, slova se pletou a je zábavné hrát si na dítě.
Ale nevěřte, naivní čtenáři, že vám Toledo odbydu — nikdy!
Tolik mi o něm vyprávěli, že jsem si ho představovala jako nevím jaký zázrak a navzdory zdravému rozumu jsem si zarytě vybavovala renesanci a středověk, podivuhodné architektonické kusy, portály se sochami začernalými časem, božsky kovaná železná zábradlí... atd. Věděla jsem, že to bude jiné — ale měla jsem to tak vryté v hlavě, že mi to Toledo pokazilo, když jsem spatřila to maurské město s jeho nevyhnutelnými vyhublými zdmi a oprýskanými branami, nebo aspoň tak vypadajícími. Toledo leží vysoko jako citadela a když člověk pohledí z vrcholu na krajinu a Tajo, připomíná to jisté nepravděpodobné pozadí leonardovských nebo velázquezovských portrétů. Krajiny skoro z ptačí perspektivy, modrozelené, jaké vidíme oknem, u nějž stojí dáma nebo jezdec v černém nebo švestkovém sametu s krásnýma jemnýma rukama. Co se týče samotného Toleda — je to labyrint malých nepravidelných úzkých uliček, do nichž slunce neproniká, kde obyvatelé vypadají, jako by táborili, tak se všechny ty... domy ničemu nepodobají — mumie, Pompeje zachované celé, jež se však zdají rozpadat stářím v prach; spálená půda, vysoké zdi spálené sluncem, dvory úžasně malebné, mešity přeměněné na kostely a pobílené vápnem — přitom se postupně oškrabují a to, co se pod tím objevuje, je velmi zajímavé: kresby, arabesky se stále živými barvami, kazetové stropy ze začernalého dřeva s trámy zvláštně se sbíhajícími nahoře. jsou nádherné. Katedrála — přirozeně obdivuhodná jako ta v Burgosu — táž přemíra ozdob. Ach! portály jsou zázraky, a křížová chodba se svým nádvořím plným oleandrů a růžových keřů, které vnikly do galerie a šplhají podél pilířů se sochami vážnými a smutnými. A když tam dopadne sluneční paprsek — je to nesrovnatelná poezie. Ostatně španělské kostely jsou něco, co si člověk nedovede představit: průvodci v hadrech, sakristiáni v sametu, cizinci, psi — procházejí se, modlí se, štěkají atd. A je v tom zvláštní půvab; člověk by si přál vyjít z kaple a náhle za pilířem potkat „modlu své duše“.
Je neuvěřitelné, že země tak blízká středu evropského rozkladu je ještě tak netknutá, tak panenská, tak divoká.
V Toledu je člověk jako na konci světa — zdá se... Nevím — je tu příliš mnoho věcí k vidění a strávila jsem tam jen pár hodin. Ale vrátím se sem namalovat jednu docela černou uličku... Celkem... Je to velmi podivné a tyto sloupky, pilastry, stropy, staré dveře s velkými španělskými a maurskými hřeby — šperky, zázraky, jak se říká. Ale bylo horko, špatně jsem viděla — nebo spíše jsem to věděla předem... Maurové a Španělé... to je pyšné, zdobené, suché, smutné. Věděla jsem to, ještě než jsem vstoupila do Španělska. Je to malebné, vše je obraz, člověk ani nemusí... vybírat — vše je podivné a zajímavé, ale srdce mi to nezískalo... Snad kdybych viděla lépe... Ale je to ta směs Gótů, Arabů a Španělů — ostatně, co je mi do toho. Chór katedrály je opravdu zázrak: chórové lavice s historickými basreliéfy z tesaného dřeva s takovým množstvím detailů a takovou jemností, že člověka zachvátí obdiv. Ach! říkala jsem vám — katedrála je úžasná svou elegancí, bohatstvím a zejména lehkostí — tyto sloupky a tesané detaily a klenby, zdá se, nemohou vzdorovat času, člověk se bojí, aby takové skvosty nepadly v ruiny — je to tak krásné, že je to jako osobní úzkost; a přece ten div trpělivosti už čtyři nebo pět staletí stojí neochvějně a obdivuhodně. Říkám vám — myšlenka, s níž odtud odcházíte, zní: kéž to vydrží! A hrůza, aby to nebylo poničeno, znehodnoceno, opotřebováno — chtěla bych, aby nikdo neměl právo dotknout se tohoto díla ani prstem, a lidé, kteří tu chodí, jsou již vinní — zdá se mi, že přispívají k velmi pomalé, ale nevyhnutelné zkáze tohoto obdivuhodného chrámu; vím, že ještě celá staletí, ale... A když odtud vyjdete — velké cimbuřím ozdobené zdi s arabskými okny, vysušené sluncem, mešity s grandiózními řadami pilířů s arabeskovými ornamenty.
Jen jděte do Říma a podívejte se, jak slunce zapadá za kupolí a všechny ty obdivuhodné cetky, veškerou tu eleganci tesaných kamenů gotických a arabských dveří, všechny ty zázraky křehké a lámavé s pyšným a znepokojivým charakterem — vše to spadne jako šupiny a bude vám připadat jako dětinské ozdoby, pod nimiž se odkryje nějaký krásný mramorový chrám.
Dívám se na fotografie Toleda — zdá se mi, že jsem se mýlila, že jsem špatně viděla...
U Pollacka je cosi nuceného — nedělá nic, stále se tu motá, a jeho rodina je myslím nespokojena.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále španělsky: „Coro“ — chór (část katedrály s lavicemi pro duchovní); v toledské katedrále proslulý sochařsky zdobenými dubovými lavicemi z 15.–16. stol. ↩