Úterý 11. října 1881

Zdálo se mi, že mi někdo vysvětluje, co mám v pravé plíci — na některých místech vzduch neproniká... což způsobuje, že stoupá... ale to je příliš odporné, než abych to vyprávěla. Stačí, že jsem postižena. Ach! vím to — už nějakou dobu totiž pociťuji jakýsi neurčitý neklid, lehkou nepopsatelnou slabost... ale nejsem již jako dřív, necítím se jako ostatní; zahaluje mě jakýsi oslabující opar — mluvím samozřejmě obrazně. Zdá se, jako bych měla v hrudi cosi cizího, a mám... ale k čemu tyto nesmysly, uvidí se.
Místo abych psala hezké věci o Španělsku, já... To je žalostné.
Ostatně jsem dosud viděla jen Madrid, což je jen hlavní město bez zvláštního rázu atd. atd.
Dnes večer jdeme do opery — jenže do lóže přímo u jeviště, k tomu přičtěte „Viléma Tella“ a špatné zpěváky. O publiku nic neříkám, neboť jsem nic neviděla. Doprovázel nás mladý Pollack a přišel za námi i starý Pollack — zná ředitele i všechny umělce, mluvil s nimi, a když se k nám přiblížil Pandolini, řekla jsem mu, že jsem ho slyšela v Paříži, kde nádherně zpíval v Théâtre-Italien. Je pravda, že zpíval výborně — a navíc je to nádherný muž, jako z Tiziana: s nonšalancí z portrétu Františka I. a s tváří moderního Dona Carlose. Opravdu si myslím, že ten malý umělec je do mne zamilovaný — říkám vám to tak, mimochodem... Snad se mýlím, ale myslím, že ne... V každém případě se div nepřetrhne, aby nám vyhověl.

Poznámky

Pozn. překl.: „Vilém Tell“ (Guillaume Tell, 1829) — Rossiniho poslední opera; její předehra je dnes nejznámější součástí díla. ↩
Pozn. překl.: Pandolini: patrně italský barytonista Francesco Pandolfini (1836–1916) (archiv Troubetzkoy, „Portrait of Francesco Pandolfini“). ↩
Pozn. překl.: Théâtre-Italien — prestižní pařížský operní sál věnovaný italskému repertoáru; sídlil na různých místech, v 80. letech na Salle Favart. ↩
Pozn. překl.: Don Carlos — hrdina Verdiho opery (1867) i Schillerova dramatu (1787), romantický ideál vznešeného mladíka. ↩