Neděle 11. září 1881

Co jsem dlouho tušila, je pravda — Tchoumakoffovy, tak podlézavé a tak lichotivé, jsou hadí jazyky. Matka o nás říká hrůzy. Měla jsem ji za špinavou duši — a taková je. Bojidar mi to vypravuje. Lže, když vypráví historky, ale dokud je někomu přítelem, je jím doopravdy, a právě teď je naším přítelem a já mu věřím. A poněvadž miluje drby a já jsem zvídavá, vyzvěděla jsem podrobnosti. Napadají mé blízké — dobrá; ale i mě samotnou. Bojidar říká: „Věci ohavné.“ Co jsem vám říkala nedávno? Jenže před třemi lety by mě to bylo přivedlo k zoufalství, teď je to příliš známá věc, jsem na to zvyklá. Soutzo prý prohlásil, že Robert-Fleury, starý Gavini, a celá hromada dalších byli, myslím, mými milenci. Proč si špinit pero? Proto, aby se vědělo, co si máme myslet o pomluvách. Vy, kdo mě budete číst, kdo znáte můj život jako já sama, uvidíte, co se říká, a podle toho pak posoudíte, co vám budou říkat o jiných.
Žádná důvěřivost, prosím vás, buďte nedůvěřiví, ale vysloví-li někdo ohavnost o člověku, který ani není vaším přítelem — praštěte toho zbabělce, protože slušný člověk opakuje jen zřídka hrůzy, i i ty, o nichž je jist.
Ostatně vím, že má pověst je dost podivná.