Pátek 9. září 1881

Přes Sáru pomohl mi slavný Bojidar předešlého večera přece jen přehlédnout a zapsat šaty, které beru s sebou do Biarritzu. Máma přijela dnes ráno a zastihla mě v ateliéru v plném záchvatu horečky, který jsem nemohla utajit — vždyť po strašlivé zimnici trvající až do jedné hodiny mám teď rozpálenou tvář a bolí mě hlava. Je to průvan z onoho

dne snad. Právě jsem dočetla „Zpověď dítěte věku".¹ Já jsem fyzicky nemocná, včera ani dnes nebylo možné nic dělat, to je smutné. Ale také ne, abych se z toho pozdvihla... Nevím prostě, nemohu soudit píšíc tak blízko tomu, co se děje — je třeba nadhledu... Ale... já mám minulost! Opravdu nevím přesně, připadá mi nesmyslná a ubohá, snad až na několik dnů dětské veselosti v Nice, a dělám vše pro to, abych si namlouvala, že nic nebylo, a že jsem zavřena v neprostupně tmavé jeskyni, z níž se nemohu dočkat, až vyjdu, abych žila jako ostatní... Vše hloupě zmařeno, bez jediného pravého citu, (Cassagnac není tou minulostí) bez třpytu... Nepoznavší ze života než žaly a pokoření, která by pro dítě mého věku neměla ani existovat. A teď dvacet dva let, za pár měsíců dvacet tři — to se už počítá. Zdá se vám to velmi mladé, máte-li pětatřicet, ale máte-li mých let, pochopíte, že člověk... již není v té první mladosti, která vás hájí proti žalům [Zamazaná slova: arrivent meme)]. A ve světě jsem navíc již „ošlehána" — vídali mě všude možně v kočáru, v kasinu, v divadle. „Jak to, že jsem vás nikdy nepotkal ve společnosti" — říkávali moji tanečníci na posledním maškarním plese. Ona prý už tak docela mladá není, je jí určitě pětadvacet. V Římě mi bylo sedmnáct a snadno mi přidávali dvacet. To bylo před pěti lety. Pět let. Zdá se mi, že to vše bylo tak prázdné, tak nulové, tak bezvýznamné — a víte, jaký je svět a jaké nepravdivé a pokřivené věci se o nás říkají. V Nice řekla Hélène Howardová s lítostí paní Anitčkovové, jak ji rmoutí zpráva, že se můj snoubenec hrabě Bruschetti na poslední chvíli stáhl. Bruschetti, který mi ležel u nohou a jemuž jsem odmítala i promluvit. Zároveň se totéž říkalo o Antonellim. To... mohlo by to být pravda, kdybych ho skutečně chtěla pojmout za muže... [Zamazaná slova: enfin Larderei mais] to je nesmysl. Proč všechny ty sňatky nevyšly? Nyní procházím za velmi netečnou, poté co jsem se zamilovala do Cassagnaca a on mě opustil. Opustil? To je nesmysl, vy to víte, ale říká se to. A po všech těch kartonových troskách toto stažení se na tři a půl roku. Co je na tom hezké, to je, že lidé věří, že bych se ráda provdala za jakéhokoli Multeda, ale že ten proces a nedostatek věna... Jsou Rusové, kteří to říkají. Ostatně to mě poučuje, že nemám věřit ničemu z toho,

co se povídá... Tak to dělám já a není to od dneška. Nemohu vidět zlo všude a ať dělám cokoli, první dojem mám spíše přívětivý, ačkoli velmi rychle prohlédnu množství nízkostí a zrad, které nejsou na první pohled vidět. Nemohu připustit, aby se jako každý den opakovaly klepy, jež se doslechnou mimochodem. Je to hrozné, a vidím ženy, které platí za hodné — třeba máma — a které to dělají... aniž si uvědomují dosah a hlavně z... nevím jak. Myslím, že člověk musí být velmi inteligentní a poctivý, aby to nedělal, nebo mít dobrotu a ctnost přísně vychovanou, zásady třeba postrádající reflexi, ale zásady, jež mu byly vtlučeny do hlavy. Ale ještě to není ten největší problém — pomlouvání, to je cvičení, to je jako jednání, ke kterému vás ostatní strhnou. Avšak nepřetržitá zlomyslnost, jako přirozená vůči všem, které nelze nazvat misantropií — je toho méně, je to ploché a ne přímo zlé! Je to jako chlad bez vznešenosti, maloměšťácká a hloupá nedůvěra. A k tomu nevědomost o praktickém životě skoro dojemná a hrozná, uváží-li se, že tomu svět nerozumí a nepřipouštěje tuto naivitu, tuto hloupost u lidí jako jsou... máma a moje teta. Dvě příhody. Na maškarním plese v Římě jsme seděly v lóži — máma, Dina a já. Angiolini přišel říci jakousi nevhodnost, pak spatřiv dvě mladé a jednu starší — hlas ho přes masku dost prozradil — začal mluvit mamě o našich půvabech a požádat ji, aby zařídila sňatek. Mámě ani za okamžik nepřišlo na mysl, co to má na maškarním plese za sprostý smysl, a doma pak vyprávěla, že nás Angiolini dokonale poznal, a důkazem prý je, že s ní mluvil o sňatku. Pak jindy na dráze z Nice do Monaka s kněžnou Suvorovovou vypravovala máma, jak mě všichni hýčkají a zbožňují, zvláště moje teta „která ji miluje."
— Jako by to byla její dcera, řekla kněžna.
— Víc! zvolala máma, chtíc přidat, mnohem víc, než kdyby to byla její dcera.
— Více než to milovat nelze, odvětila dáma, která zpozorněla (říká se o ní ledacos...)
— Víc než svou dceru, opakovala stále máma.
— Více než to milovat nelze, odvětila kněžna, domnívajíc se, že ji chce navést na určitou stopu... Snad i vy, kdo čtete, nechápete, co bylo nevhodného na mámině obvyklém přehánění... Ale

že tou účastnicí hovoru byla právě Suvorovová, které se přičítají všechny neřesti... Bohužel je smutné, že já, tehdy dítě... jsem to pochopila, ale nevím, zda toho lituji — svět je plný takové špíny, že je třeba všechno vědět, aby se člověk měl na pozoru. Máma by se zhroutila, kdybych jí vysvětlila, co žena jako kněžna mohla v jejích slovech nalézt... Ostatně.