Neděle 11. září 1881

Co jsem dlouho tušila, je pravda — Čumakovy, ty tak ploché a tak lichotivé, jsou hadí jazyky. Matka o nás říká hrůzy. Myslela jsem si, že je špinavá — ona to je. Bojidar mi to vypravuje. Lže, když vypráví historky, ale dokud je s někým přítelem, je jím opravdu, a právě teď je naším přítelem a já mu věřím. A poněvadž miluje drby a já jsem zvídavá, dostala jsem se k podrobnostem. Napadají mé blízké — dobrá; ale i mě samotnou. Bojidar říká — „věci ohavné." Co jsem vám říkala nedávno? Jenže před třemi lety by mě to bylo přivedlo k zoufalství, teď je to příliš známá věc, jsem na to zvyklá. Soutzo prý prohlásil, že Robert-Fleury, starý Gavini, celá hromada dalších, byli mými milenci myslím. Proč si špinit pero? Proto, aby se vědělo, co si máme myslet o pomluvách. Vy, kdo mě budete číst, kdo znáte můj život jako já sama, uvidíte, co se říká, a podle toho pak posoudíte, co vám budou říkat o jiných. Žádná důvěřivost, prosím vás, buďte nedůvěřiví, ale vysloví-li někdo ohavnost o člověku, který ani není vaším přítelem — praštěte toho zbabělce, protože slušný člověk opakuje jen zřídka hrůzy, [Zamazané slovo: meme] i ty, o nichž je jist. Ostatně vím, že má pověst je dost podivná.