Středa 7. září 1881

Přišla jsem psát v záchvatu bláznivého hněvu; víte, jak mě rozběsňují „pronásledování" z důvodu zdraví; vstoupím do ateliéru a naleznu ho rozpálený do běla, kamna září, všechna okna zavřena. Pozorná péče mé tety. Není to ani čtyři dny, co jsem tam nechala topit, ale to byl můj rozmar. Ale co přesahuje veškerou představivost je to, že se ví, že takové věci ve mně vyvolávají záchvaty zuřivosti, a přesto se dělají. Přiběhla jsem zpátky, strhala ze sebe šaty a postavila se na dvacet minut do pořádného průvanu a křičela, že se musím bránit všemi prostředky. Cožpak nelze pochopit, že takové záchvaty zuřivosti a výstřelky, které po nich vždy následují, způsobují větší škodu než cokoli jiného! Ne, vážně, kolem mě chybí inteligence. Nehledě na to, že jsem vskutku opatrnější, než si kdo myslí — jenže je tak otravné dávat najevo, jak se o sebe člověk stará! A jaké potěšení bych mohla mít z toho, že je mi nepohodlně, že trpím zimou nebo vlhkem. Nakonec, to je nesmysl. Jenomže den je ztracen, nemohu pracovat a vztek se jen stupňuje! A možná jsem si přivodila pohrudniční zánět — nebo, abych nezacházela tak daleko, úsilí dvou měsíců péče je ztraceno za dvacet minut. Ale tady to nikdo nikdy nepochopí. Tak je to se vším. Proto, když mi dopřáli absurdní, marný a otravný život, zpustošili mé nejkrásnější roky — a já je nemám jak dohnat.