Středa 7. září 1881

Přišla jsem psát v záchvatu bláznivého hněvu; víte, jak mě rozběsňují „pronásledování" z důvodu zdraví; vstoupím do ateliéru a naleznu ho rozehřátý do běla, kamna září, všechna okna zavřena. Pozorná péče mé tety. Nedávno jsem tam nechala topit, ale to byl můj rozmar. Ale co přesahuje veškerou představivost je to, že se ví, že takové věci vyvolávají záchvaty zuřivosti, a přesto se dělají. Přiběhla jsem zpátky, strháváním šatů jsem se dala na dvacet minut do dokonalého průvanu a křičela, že se musím bránit všemi prostředky. Cožpak nelze pochopit, že takové záchvaty zuřivosti a výstřelky, které po nich vždy následují, způsobují větší škodu než cokoli jiného! Ne, vážně, chybí mi tu inteligence v okolí. Nehledě na to, že jsem vskutku opatrnější, než si kdo myslí — jenže je tak otravné dávat najevo, jak se o sebe člověk stará! A co je to za potěšení, být mi nepříjemně, trpět zimou nebo vlhkem. Nakonec, to je nesmysl. Jenomže den je ztracen, nemohu pracovat a vztek se jen stupňuje! A možná jsem si přivodila pohrudniční zánět — nebo alespoň bez toho, abych šla tak daleko, úsilí dvou měsíců péče je ztraceno za dvacet minut. Ale tady to nikdo nikdy nepochopí. Tak je to se vším. To je důvod, proč poté, co tu vedou absurdní, marný a otravný život, zrujnovali mé nejkrásnější roky — a já nejsem na cestě k jejich nahrazení.