❦
Sobota 11. června 1881 – 30. května
Včera jsme tedy jeli do Poltavy; otec tam musel oficiálně za knížetem Svjatopolkem-Mirským, generálním gubernátorem tří či pěti gubernií, který přijíždí strávit do Poltavy čtyřiadvacet hodin. Pršelo, a protože jsem nemohla pracovat, chtěla jsem jet s ním. Otci to bylo trochu nepříjemné: protože jsem paní Abazovou nenavštívila, obával se, že ho pozvou na večeři samotného, což se ostatně stalo. Abaza je starosta města (to je víc než francouzští starostové, je tu jen jeden) a kníže bydlí u něho. Všichni ti pitomci v uniformách se tedy šli s ním přivítat na nádraží, pak na večeři k Abazovi, slavnostní přijetí úředníků v osm hodin. Máma a já jsme šly k Trégouboffovým, paní je sestra tetičky, žena Étienna; Dina a její sestra Lola, které tam bydlí, přicházejí na večeři s námi. Potom jejich bratranec pan Votrogradsky, husarský důstojník, myslím; ten blouznivý mladý muž z Poltavy. Jdeme do divadla, kde nešťastní herci hráli před prázdným hledištěm, a večer se pak otec drobnými dětinskými a zahalenými oklikami začal omlouvat kvůli večeři u Abazy; odpovídala jsem mu, že nechápu, co říká, a otrávená tím vším jsem šla spát s tím, že jsem opravdu hloupá, když obětuji své zdraví a přijíždím se sem pohřbít, ale že je to naposledy. Vypadalo to tak, že jsem do Ruska přijela kvůli němu. Pořád tvrdil, že by to bylo jinak, kdybych desetkrát neprohlásila, že nechci nikoho vidět, a nepřísahala, že se schovám, kdyby přišli hosté. Odpověděla jsem, že odmítám vidět poltavskou společnost, to jistě, že ji pokládám za nehodnou sebe. Přišel do mého pokoje stále s týmiž řečmi: „svornost je síla, neber mi odvahu, ty drobné vpichy špendlíkem mi berou chuť dělat cokoli“. Samozřejmě jsem mu odpověděla, že kdyby mi o tom všem přišel mluvit, neměla bych mu co říci, protože jsem mu všechno vysvětlila třicetkrát, a ať mě nechá na pokoji.Samedi 11 juin 1881 - 30 mai Hier donc nous sommes allés à Poltava, mon père devait y aller officiellement pour voir le prince Sviatopolk-Mirsky, général gouverneur de trois ou cinq provinces qui vient passer vingt-quatre heures à Poltava. Il pleuvait et ne pouvant travailler j’ai voulu venir. Mon père en était un peu gêné, comme je n’avais pas fait de visite à Mme Abaza, il craignait d’être invité seul à dîner, ce qui du reste est arrivé. Abaza est maire de la ville (c’est plus que les maires français, il n’y en a qu’un) et le Prince est logé chez lui. Donc tous ces idiots en uniformes sont allés le recevoir à la gare, puis dîner chez Abaza, réception officielle des fonctionnaires à huit heures. Maman et moi sommes allées chez les Trégouboff, madame est la sœur de la petite tante, la femme à Etienne, Dina et sa sœur Lola logées là viennent dîner avec nous. Puis un cousin à elles, M. Votrogradsky, officier de hussards je crois; le jeune homme délirant de Poltava. Nous allons au théâtre, où de malheureux acteurs jouaient devant une salle vide et puis le soir papa par de petits détours enfantins et voilés se mit à s’excuser pour le dîner Abaza, je lui répondais que je ne comprenais pas ce qu’il disait et ennuyé à tout cela suis allée me coucher en disant que j’étais vraiment une bête de sacrifier ma santé, de venir m’enterrer ici mais que c’est la dernière fois. J’ai eu ainsi l’air d’être venue en Russie pour lui. Il disait toujours qu’il en aurait été autrement si je n’avais pas déclaré dix fois ne vouloir voir personne et juré de me cacher s’il venait du monde. J’ai répondu que je refusais de voir le monde de Poltava certainement, que j’estime indigne de moi. Il est venu dans ma chambre toujours avec des discours: “l’union fait la force, ne me décourage pas, ces petits coups d’épingles m’ôtent envie de faire quoique ce soit”. Bien sûr je lui ai répondu que s’il venait me parler de tout cela je n’aurais rien à lui dire lui ayant tout expliqué trente fois et qu’il me laisse tranquille.
Ne, to je opravdu směšné a mám toho po krk. Není to ta večeře, ta je koneckonců v pořádku, ale všechno. Co mi ještě chodí povídat; nepřišel mi snad nabízet dohody a sliby, v nichž už ani nevyžadoval, abych tu cestu podnikla, cesta už nebyla nezbytnou podmínkou1, a on měl všechno zařídit i bez ní. A teď tuhle zatracenou cestu konám z jednoho či druhého důvodu, ale konám ji, a nic se nezdá být rozhodnuto, všechno je v nejistotě. Ach! ať je čert vezme. Nic nevyjádří, jak jsem z toho unavená.
Non c’est vraiment ridicule et j’en ai assez par dessus les yeux. Ce n’est pas ce dîner car en somme c’est correct mais tout. Qu’est-ce qu’il vient me dire encore, n’est-il pas venu m’offrir des arrangements et des promesses n’exigeant même plus que je fasse ce voyage, le voyage n’était plus une condition sine qua non, il devait sans cela tout faire. Et puis voilà que je le fais ce sacré voyage pour une raison ou pour une autre mais je le fais et rien n’a l’air tranché, tout est en question. Ah ! que le diable les patafiole. Rien ne peut exprimer à quel point j’en suis fatiguée.
Kolem čtvrté se vracíme do Gavronzi. Přijel pan Sperandio, manžel Pachovy sestry. Je, myslím, z Ancony a zná Bruschettiovy; hrabě Vincenzo Bruschetti, tak potupně odmítnutý vaší služebnicí, se oženil a teď je vdovec s dítětem. Jeho bratr zemřel a hrabě je teď pánem dvou set tisíc franků renty. Už tak mám špatnou náladu, a tohle mě dorazí...
Vers quatre heures nous revenons à Gavronzi. M. Sperandio le mari de la sœur de Pacha est arrivé. Il est d’Ancone je crois et connaît les Bruschetti, le comte Vincenzo Bruschetti si indignement blackboulé par votre servante s’est marié et le voilà veuf avec un enfant. Son frère est mort et le voilà à la tête de deux cent mille francs de rente. Déjà de mauvaise humeur ceci m’achève...
Tohle není život! Ale na návrat do Říma jako dřív nelze pomyslet, jinak bych snad mohla rozdmýchat starý plamen.
Ce n’est pas une vie ça ! Mais il ne faut pas songer de retourner à Rome comme avant, sans cela j’aurais peut-être pu rallumer l’ancienne flamme.
Ale za špatných podmínek je to nemožné.
Mais impossible dans de mauvaises conditions.
Poznámky
Pozn. překl.: V originále latinsky: „sine qua non“. ↩