❦
Neděle 5. června 1881 – 24. května
Včera jsem telegrafovala Julianovi, abych měla zprávy o Tonym, a jsem celá úzkostná... Až přijde depeše, otevřít ji bude... Ach, byla by to pro mě velká ztráta.Dimanche 5 juin 1881 - 24 maiJ’ai télégraphié hier à Julian pour avoir des nouvelles de Tony, et suis anxieuse... Quand la dépêche arrivera, pour l’ouvrir ce sera... Ah ! ce serait une grande perte pour moi.
Celý den jsem venku a maluji studie, je překrásně. Nedovedu si představit, že by ten ještě tak mladý muž mohl zemřít... a přece se za posledních šest měsíců velmi, velmi změnil.
Je suis toute la journée dehors et fais des études, il fait très beau. Je ne peux pas me figurer que cet homme si jeune encore puisse mourir... et pourtant il était très très changé depuis six mois.
Tonyho a jeho ateliér tu zase vždycky najdu, psala jsem při odjezdu; na okamžik jsem zaváhala, mám-li to napsat – a co když ho už nenajdu, pomyslela jsem si.
Je retrouverai toujours Tony et son atelier, écrivais-je en partant, un instant j’ai hésité de l’écrire, et si je ne le retrouvais pas pensai-je.
Řekne se, že se o „předtuchách“ vypráví až po události; to proto, že se o nich neodvažujeme mluvit ze strachu, abychom nepřivolali neštěstí... Ale když jsem se dozvěděla o Tonyho nemoci, působilo to na mě zvláštně, ne jako jindy, když byl nemocen... a po celou cestu jsem si říkala, že zemře potom., aniž bych tomu sama věřila. Snad nám ho Bůh přece jen zachová. Co se předtuch týče, nikdy jsem žádnou horší neměla než na tuto cestu. Zdálo se mi, že zemřu bolestí, nechám-li mámu odjet, a že mě potká Bůh ví co, odjedu-li sama; odtud ta krutá váhání. A dojem z příjezdu! Teď už je to dobré. Ale Tony... Ach! kdyby byl Bůh dobrý... Možná si myslíte, že mluvím o Bohu nebo o citech; ani náhodou. Když mluvím, žertuji, a čím víc je důvod být citlivá, tím víc žertuji, abych zničila i zdání srdce či duše. A tak vůči Tonymu si dovolím jen říci: „Sakra, to by mě pořádně mrzelo, kdyby ten ubohý Tony...“ Nebo pak říkám, ať mi o tom nikdo nemluví.
On va dire qu’on ne raconte les “pressentiments » qu’après l’évènement, c’est que on n’ose pas dire de peur d’appeler le malheur... Mais quand j’ai appris la maladie de Tony cela m’a fait un drôle d’effet, pas comme les autres fois qu’il était malade... et tout en voyageant je me disais que c’est après. qu’il mourra sans me croire moi-même. Enfin Dieu fera peut-être qu’il nous le laissera. A propos de pressentiment je n’en ai jamais eu de plus mauvais que pour ce voyage. Il me semblait que je mourrais de douleur si je laissais partir maman et qu’il m’arriverait Dieu sait quoi si je partais moi-même de là ces cruelles hésitations. Et l’impression de l’arrivée ! Maintenant ça va. Mais Tony... Oh ! si Dieu était bon... Vous croyez peut-être que je parle de Dieu ou de sentiments, jamais de la vie. Quand je parle je blague et plus il y a lieu d’être sensible plus je blague pour détruire jusqu’à l’apparence de cœur ou d’âme. Ainsi à l’égard de Tony tout ce que je me permets c’est de dire: Non d’un chien ça m’embêterait fortement si ce pauvre Tony... Ou bien alors je dis qu’on ne m’en parle pas.
Máma mě pořád jen zlobí... Teď se dojímá nad Tonym! To se týká jen mě; je to jako když mluví o malířství nebo vymýšlí moje úspěchy: deset mužů by z toho zemřelo, kdyby člověka mohlo zabít směšné přehánění. A teď v návalu citů říká, že Julian vděčí za své vyznamenání mně, že mu přinesla štěstí moje přítomnost. „Sám mi to řekl.“ A co přítomnost těch sto padesáti dalších žáků? Inu, to se nedá vysvětlit, věc citů; nemluvě o květinách paní de Peronney, a teď šla, aniž jsem o tom věděla, obtěžovat Tonyho, doporučovat mu mě a navykládat mu hromadu nešikovností, tím jsem si jistá. Ten talent stavět mě do tak falešných situací!... Zkrátka mě zesměšnit, a čím víc ji prosím, aby mě neuváděla v zoufalství, tím víc to přede mnou tají, ale stejně to dělá.
C’est maman qui m’ennuie toujours... La voilà qui fait de l’émotion sur Tony ! Ça ne regarde que moi, ça c’est comme quand elle parle peinture ou invente mes succès, dix hommes en mourraient si on pouvait être tué par les ridicules exagérations. La voilà qui dans un moment d’expansion dit que Julian me doit sa décoration, que c’est ma présence qui lui a porté bonheur. “Il me l’a dit”. Alors la présence des cent cinquante autres élèves ? Dame, ça ne s’explique pas, affaire de sentiments, sans parler des fleurs de Mme de Peronney, la voilà qui est allée embêter Tony sans que je le sache, en lui recommander et un tas de choses gauches, j’en suis sûre. Le talent de me créer des positions d’une fausseté !... Me couvrir de ridicule enfin et plus je la supplie de ne pas me désespérer plus elle s’en cache mais le fait tout de même.
Zítra se konečně dozvím, jaký osud čeká ubohého Tonyho.
Enfin demain je saurai le sort de ce pauvre Tony.