Pátek 22. dubna 1881

Vracela jsem se ze sedmatřicítky, kde jsem právě dokončila Brisbaneinu podobiznu jako Récamierové, a pod kočárovým vjezdem měl Georges tu drzost dvakrát mě zavolat hlasem, který mi připadal prosebný. Prošla jsem, aniž bych hnula brvou, ale nedovedu vám říct, jak mi ublížilo vidět ho tam jako žebráka. Často chodí do kuchyně, kde se snaží — a daří se mu — předávat mámě své dopisy, žádosti o peníze a všemožné prosby; pohrdán služebnictvem je nucen jim lhát, prosit je. Ostatně ten život je hrozný, neboť když není opilý, vrací se k něčemu lepšímu, chtěl by odjet, urovnat své záležitosti... a to všechno zahalené do lží, v jeho smutném postavení docela omluvitelných — ale čí je to vina? Před tolika trampotami, tolika strastmi, tolika utrpením a ponížením se mi zdá, že neprovedl nic zlého, že jsem přeháněla a že je jen nešťastný.
A když si pomyslíme, že ten život vyhnance, zločince měl původ v pár špičkovačkách s poltavskými úředníky — pak lavíroval, schovával se jako dítě, zvyklý, jak byl, na zbožňování celé rodiny. Pak další skandály, opilství, deportace do Vjatky, ale žádný vážný čin. Bože, jistě není ani počestný, ani svědomitý, ale je tolik jemu podobných, kteří žijí v klidu. To on zatáhl celou domácnost s sebou do bláta. Máma, mladá, krásná, ještě dívka, už byla vystrkována dopředu, aby naléhala na byrokracii, na ministry. Kvůli němu podnikla tu cestu do Petrohradu a do ministerských čekáren.
Ještě dobře, že tam nenechala kdovíco.
Ta mladá žena nemohla předvídat následky ani pomyslet na své děti, statečně vzala vše na sebe a lidé ji znali jen jako tu, která se přimlouvá za záležitosti svého bratra. A která ho navštěvuje v rozličných věznicích. Dovedete si představit, jak dobře tohle vypadá ve společnosti. Byla tu nemocná stará matka, která svého syna zbožňovala a kvůli níž se to všechno dělo. A já teď chápu rozhořčení toho ubožáka, toho nešťastníka, když nás vidí bohaté, šťastné, navenek klidné.
Podotkněme, že dostal nejhezčí díl dědictví po dědečkovi, ale protože k pravidelnému vyzvedávání bylo třeba jet do Ruska a stanout před soudy, raději se nechá okrádat prohnanými advokáty a loudit podporu odtud.
Máma, která byla v kostele, tam viděla kněžnu, jež řekla, že Soutzo je tady.
Ostatně mi na tom pramálo záleží.
Saint-Amand přišel. Gabriel je pořád nemocný po té nehodě. Ale není tu nic a nikdo kromě velekněze z „Pays“.
Můj otec je velmi milý a všichni spolu žijeme v dobré shodě.

Poznámky

Pozn. překl.: „jako Récamierové“ (en Récamier) — vyportrétovaná po způsobu slavné podobizny Juliette Récamierové od Davida (1800): pololežící na lehátku v bílých empírových šatech, jedna z nejznámějších póz té doby.
Pozn. překl.: Vjatka (psáno též Vatka či Viatka) — město v uralské oblasti, v 19. století běžně užívané jako místo správního vyhnanství pro ruské politické provinilce. Georges (Mariin strýc, bratr její matky) tam byl vypovězen v důsledku svých provinčních potíží.
Pozn. překl.: „velekněz z Pays“ — Mariin ironický titul pro Cassagnaca, bojovného redaktora bonapartistického listu Le Pays.