Sobota 16. dubna 1881

Zdálo se mi o Cassagnacovi, který spáchal sebevraždu, brodila jsem se v kalužích jeho krve, pak jsem se mu vrhla do náruče a vykřikla, že chci zemřít s ním.
Pak to bylo u Juliana, který mi s úšklebkem ukazoval Cassagnaca na provizorním loži a radoval se, že vidí ten román — já ošetřuji raněného. Kolem byla spousta lidí a já se pořád schovávala, aby mě Cassagnac nezahlédl; ten byl po čtyřiadvaceti hodinách uzdraven, z čehož jsem byla tak nějak nespokojená.
Načež jsem se s lítostí probudila. Není to ponižující, pořád se vracet k tomu muži, který možná už ani neví, jestli existuji, který na mě nikdy nemyslel jako na někoho milého, který o mně má špatné mínění, kterého jsem poznala, když jsem byla duchem napůl vyspělá, říkala netaktnosti, bláznivosti... zkrátka spousta hran, které se od té doby zaoblily. Možná jsem tehdy byla zajímavější... to všechno, to všechno, to všechno... Zkrátka, co je jasné a co vám musí všechno vysvětlit: Vy víte, čím je on pro mě. A já pro něj nejsem Ničím.
To je ponižující a hloupé! Ale vždyť je to bláznivé, pitomé, kreténské, provinční, domovnické, šosácké, staropanenské takhle lpět na vzpomínce na někoho lhostejného!!
To uprostřed Paříže, s malbou v plném proudu, se tak zarputile držím téže myšlenky už bezmála tři roky, co je ženatý?!! Kdyby to byla ta pověstná Láska, inu, trpěla bych, vždyť se prý z ní stůně, z ní umírá. Jsem sice nemocná, ale to není kvůli tomu. Je to zkrátka jen směšná stránka mé povahy, anebo to, že ze mě začíná být stará panna, dvaadvacet let, ale vždycky jsem byla taková. A pak nedostatek rozptýlení, jsem přímo v Paříži, ale na jedno vyjití žiji zavřená celé měsíce. To by mě nějaký nicotný Gabriel rozptýlit nedokázal. Vlastně kdyby mi ten klerikál Cassagnac nebyl ničím, stejně bych na něj nemyslela, byla bych naprostá poustevnice.
Nechala jsem se vyfotografovat u Waléryho v kostýmu, Dina také. Máme návštěvy, Tchoumakoff, Goldsmid, Kireyewsky a paní Gaviniová, která zůstává dlouho a vypráví, že Appletcheieff řekl, že chová k paní Gaviniové věčnou nenávist, protože nám zařídila pozvání k Dalmasovi a protože se o mně píše ve Sportu a o jeho ženě ne. To on nepochybně také klevetil u královny. Paní Gaviniová pozvání dostala, my ne. Královna pozvala ústně, ale pozvánky rozesílají Altavillovi, a ti se po Appletcheieffovi nepochybně poptali na velvyslanectví u Bachmetieffa. Tím je to dovršeno. A to všechno kvůli tomu procesu! Pane Bože! Sám můj otec říká, že není kvůli čemu dělat povyk a že kdyby se místo lavírování, otálení a vlečení jelo do Ruska to skončit, bylo by po všem. Jako ta Soulimova aféra! To se toho napovídalo! To nadělalo rámusu, to se v tom všichni vyváleli ve špíně! (Bratři Babaninovi nafackovali jednomu okresnímu policejnímu náčelníkovi), máma se hned po příjezdu do Ruska přihlásila a okamžitě ji od probíhající věci odstrčili, protože do toho neměla být zapletena. Píšu jako opilec, ale jsou to věci příliš dopalující, než abych je řekla pořádně.
Nikdy v životě si neuděláte představu o tuposti mé rodiny! Člověk by řekl, že jí jde o to škodit si sama! Onehdy otec dlouho mluvil s tetou, aby ji přiměl k odjezdu. Ale kdepak! Ona si myslí, že je elegantní mluvit o Rusku zle, a pózuje.
Ach, z toho by člověk zuřivostí začal zpívat.
Zatím to odnáším já. Nebýt pozvána ke královně... lidé se o tom dozvědí a Cassagnac se to také může dozvědět. Zkrátka už to začíná být svým způsobem zábavné. Cítím se polichocena pozorností a vytrvalostí, s níž mě nebe pronásleduje.

Poznámky

Pozn. překl.: Waléry — módní pařížský fotograf Stanisław Julian Ostrowoski zvaný Waléry (1838–1900), který měl ateliér na boulevardu des Capucines 39. Fotografoval velké krásky a celebrity své doby. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky: „ispravnik“ — ruský okresní policejní náčelník. Aféra Babanine–Soulima byla zřejmě rodinný právní spor z jejich ruských statků, spojený s napadením místního úředníka — typický provinční spor, jaký se v ruském byrokratickém soudnictví vlekl léta. ↩