Středa 30. března 1881

Předstírala jsem spánek až do desíti hodin, abych nemusela do ateliéru. A jsem velmi bídná.
Tady je Julianova odpověď. Trochu mě to uklidňuje... Považte. Ne, nedovedete si představit, co by pro mě znamenalo odmítnutí obrazu! To už by nebylo... zkrátka mohla bych si stěžovat jen sama na sebe! A nevím, co je hroznější, být sám vinen svým neštěstím, anebo trpět kvůli druhým. Ach, byla by to jedna z těch ran rovnou do prsou, nedovedu si představit, co bych udělala... Zkrátka musím doufat...
Saint-Amand přišel dnes, velmi znepokojený. Strávil včera večer s Détaillem (tím malířem), který má mlhavý dojem, že viděl odmítnutý ateliér. Stará se o mě, o náš ples. Zkrátka jeho mánie je docela nevinná a může se stát opravdovým dobrodiním. Tady je ve „Sportu“ popis plesu u Dalmase.
Saint-Amand, kterého jsem vzkazem zpravila o šťastném (?) osudu obrazu, přibíhá kolem jedné hodiny.
Hned po něm Julian, který byl tak laskav a přišel mi říct, že Lefèbvre se domnívá, že si vzpomíná, že obraz je přijat. V každém případě bude vyloven zpátky, ale Julian nevěří, že by k tomu byl důvod. — „Musíte být jako na rozžhaveném oleji,“ říká mi.
Víte, že letos se stát do ničeho neplete, jsou to sami umělci, a aby se zatočilo se zneužíváním při přijímání, je člověk příšerně přísný.
Julian říká, že vylovili zpátky i dámy, které vystavují deset let, a že dva členové poroty viděli svá plátna odmítnuta — a pak samozřejmě přijata, ale způsobilo to skandál! Zkrátka jestli ten zatracený obraz neprošel, pohneme nebem i zemí, bude vyloven zpátky. Ať jsem klidná, zítra se všechno dozvím... To nejhorší, co mě čeká, je odklad ke konečné revizi, ale žádná katastrofa.
Pokračuji ve své hlavě v ateliéru, kde žertovným tónem, který všechno spraví, říkám, že jsem přijata.

Poznámky

Pozn. překl.: Édouard Détaille (1848–1912) — věhlasný francouzský bataliista, v této době nesmírně populární, proslulý zejména panoramaty z prusko-francouzské války. Pohyboval se ve společnosti a dobře znal zákulisí salonní poroty.
Pozn. překl.: Salon roku 1881 byl prvním, který si zcela spravovali sami umělci v rámci nové Société des artistes français, a nikoli École des Beaux-Arts. Tato reforma přišla po letech stížností na státní protekci a svévolná rozhodnutí poroty.