Neděle 27. března 1881

Počítám čtyři sta tisíc franků a v Rusku je šedesát tisíc rublů kapitálu, který se bude moci za pár týdnů vyzvednout, to dělá šest set tisíc franků, a dám prodat pozemky za sto padesát tisíc rublů (teta jich má za pět set tisíc rublů). To mi udělá milion franků, které budu mít nezávisle na rentách své rodiny. Z té představy jsem nadšená, byla by to nezávislost, jistota. Kromě svých padesáti tisíc franků renty (pět procent) budu mít čtyřicet tisíc od rodiny za jejího života; (zůstalo by jim třicet tisíc franků ročně). Takže jsem v čele bezmála sta tisíc franků renty. To ta vila dává všemu vzniknout.
Byla jsem u Gaviniových, scházela jsem, zrovna když Basire stoupal nahoru. Pak do Lesa, spousta lidí, jsem nadšená a stavím ty nejvzdušnější vzdušné zámky.
Bojidar tady večeří. A pak — totiž předtím — návštěva Berthe. Všichni říkají, že klesla na společenském žebříčku a že ji v Nice viděli s kokotkami v divadle. Přichází to z tolika stran najednou, že by tomu člověk rád uvěřil... jenže je to tak hrozné!
Svěřila se mámě, chce opustit manžela, posmívá se slušnosti a vychvaluje malého Blanca. Zkrátka vypadá, jako by ztratila rozum.
A já mám hlavu plnou Cassagnaca. Není to neuvěřitelné?!
Bude tomu brzy tři roky, co jsem na něj promluvila.
A nevidím možnou lásku v nikom jiném než v něm. Je mu sedmatřicet a poznala jsem ho ve dvaatřiceti, je to pět let, a už pět let se jím víceméně neustále zabývám...
Ještě jsem ho neviděla, a už jsem tušila něco neobyčejného, a od první minuty naší známosti tu bylo cosi, nedovedu říct co... Když jsem ho poznala, neuvědomovala jsem si ani jeho tehdejší skvělé postavení, ani nic z politiky, ale to všechno bylo jako zjevení. A teď, když už nemá žádné kouzlo, cítím, že bych ještě dokázala ležet u jeho nohou... ostatně je jediný, kdo je mi v lásce roven, jediný, jehož bych shledala přirozeným milovat... S ostatními by to byla blahosklonnost a vlastně bych byla ponížená, ale s ním by to byla Láska, vášeň... pominutí smyslů... Člověk si to uvědomuje, ujišťuji vás, skládám si příběhy se zavřenýma očima a já... bych dokázala milovat jen jeho... až dosud... Myslela jsem, že je třeba být nadřazený muž, génius nebo aspoň člověk velkého talentu, aby byl milován...
Ale ostatně ho nemiluji, říkám jen, že bych nedokázala milovat nikoho než jeho, ale... uvidíme.
Ráno se účastním soutěže, odpoledne se budu procházet. Jdeme ke královně, kde je spousta lidí; bylo mi protivné tam jít, necítila jsem se ve své kůži, neboť tak málo znám markýzu d'Altavilla, její dvorní dámu, a markýzu de Merced, ženu komořího. Už osm měsíců jsme tam nebyly. Ty dámy byly velmi laskavé, takže ledy jsou prolomeny a já tam budu chodit s radostí.
Královna nám řekla, že po Velikonocích uspořádá slavnosti, a pozvala nás. A pak milé věci, že mám inteligentní oči, zkrátka jsem klidná. Víte, každý přijde na řadu jako u Laferrièrové, po nás přicházeli Appletcheieffovi, víte, že madame bývala děvka. Ostatně její chování je tak málo náležité, že se mě paní d'Altavilla podivně zeptala, zda jí dokážu říct, kdo byla paní Appletcheieffová před svatbou. Řekla jsem, že nic nevím. Miranda už není na velvyslanectví, místo, které zastával, bylo zrušeno, a navíc má spoustu nepřátel, zdá se také, že není zrovna bez poskvrny. A tak je vyřízen a my jsme se už dávno měly jít podívat za jeho dcerou, takže když jsme přišly, Rosita a otec byli nadšení. Byla jsem velmi laskavá schválně, aby si nemysleli, že mě jejich změna postavení ovlivňuje.
Díky Saint-Amandovi se hodně mluví o kostýmovém plese, který uspořádáme, bude to nejkrásnější ze slavností, velký úspěch, všichni o tom budou mluvit, budou tam nejvýznačnější osobnosti, nejelegantnější ženy, velká jména. Přes dvě stě lidí. Zkrátka vzal si to do hlavy. To dítě je elegantní, hezké, inteligentní a tak dále, a tak dále. Úspěch u Dalmase, pak je třeba úspěch večírku a nakonec ten obraz.
Saint-Amand se toho ujímá.
Mám obuvníka jménem Delmas, který dělá z mé už beztak malé nohy předmět zvědavosti. Nikdo nechápe, jak v tom člověk chodí, je to úzké, špičaté, nepřirozené, ale hezké a překvapivé. U dvorních dam to vyvolalo jistý úžas a pan de Merced neskrývá svůj údiv, dívá se na tu nohu. Ani nevěřím, že by to lidé shledávali hezkým, ale je to mimořádné. A hlavně proto, že podpatky jsou velmi nízké — s vysokými podpatky se to dělá snadno, ale je to široké a ošklivé.
V ateliéru se dozvídám, že Breslau už je přijata, a já o svém obraze nemám žádné zprávy.
Pracovala jsem do poledne a pak jsme obstarávaly pochůzky, které mi připadaly příšerně dlouhé. V ateliéru mi slíbili, že mi dají vědět, a v šest hodin nacházím vzkaz od Amélie, která ještě nic neví, protože Julian se nemohl sejít s Lefèbvrem.
Vyčerpala jsem všechny myslitelné úvahy a vysloužila si jen horečku a bolení hlavy, sice pod klidným zevnějškem. Ale ta protivná Rosalie, která šla těm dámám požádat o peníze na odeslání telegramu, v němž líčím Tonymu své obavy, způsobila, že ty dámy telegram přečetly.
Je to hrozné, teď se nemůžu ani ukázat v ateliéru, ani zůstat tady, v rodině!...
Nepřeji vám své úzkosti, ať jste kdokoli.

Poznámky

Pozn. překl.: „vzdušné zámky“ (châteaux espagnols) — doslova „španělské zámky“, francouzský protějšek českých „vzdušných zámků“, tj. plané sny a zbožná přání.
Pozn. překl.: královna: španělská královna Isabela II. (1830–1904), která žila od roku 1868 v pařížském exilu. Dvůr držela v Palais de Castille a byla stálicí bonapartistické společnosti.
Pozn. překl.: Jules Joseph Lefebvre (1836–1911) — francouzský akademický malíř a člen poroty Salonu. Jeho slovo o přijetí mělo rozhodující váhu.