❦
Středa 29. prosince 1880
Mercredi, 29 décembre 1880
A teď se bojím jít na schůzi! Neslyším dost dobře. Ó bolesti.
Voilà que j’ai peur d’aller à la réunion ! je n’entends pas assez. Ô douleur.
Nic už mi není k užitku! Mohla bych se u Brimontové spřátelit s pozoruhodnými muži, a už nemohu! Slyším špatně, zůstanu jako hloupá, neodpovídám ani rychle, ani správně. Ó strašlivá muka. Mé hlavní, mé jediné kouzlo je ztraceno. Působím nepřítomně nebo hloupě.
Rien ne me sert plus ! Je pourrais me lier chez la Brimont avec des hommes remarquables et je ne le peux plus ! J’entends de travers, je resterai sotte, je ne réponds ni vite ni juste. Ô supplice atroce. Mon principal, mon seul attrait est perdu. J’ai l’air absent ou bête.
Dokonce i Saint-Amand, který odsud právě odchází, ještě nic neuhodl, díky útržkovitosti našich rozhovorů, a když deklamuje, nepotřebuji poslouchat... ale nebavím ho. Vzpomínáte na ten oběd, při němž byl ze mě tak okouzlený, že si umínil přivést mi své vynikající přátele. Nu, toho dopoledne jsem náhodou slyšela a... Ach, vidíte, je to horší než smrt! Bože můj, copak to bude trvat.
Jusqu’à Saint Amand qui sort d’ici, il n’a pas deviné encore grâce au décousu de nos conversations, et quand il déclame je n’ai pas besoin d’écouter... mais je ne l’amuse pas. Vous rappelez-vous un déjeuner pendant lequel il fut si charmé de moi qu’il se mit en tête de m’amener des amis saillants. Eh bien cette matiné-là,par hasard, j’entendais et... Ah ! voyez-vous c’est pis que la mort ! Mon Dieu est-ce que ça va durer.
Julian a architekt Dubel přišli nahoru, bude mě to stát sto padesát nebo dvě stě franků. Pohyblivý panel a tak dále. To vylepšení je tedy pro Juliana, a navíc dostane obraz.
Julian et l’architecte Dubel sont montés, cela me coûtera cent cinquante ou deux cents francs. Panneau mobile etc. L’embellisement est donc pour Julian en plus il aura le tableau.
Ale já bych teď dala přednost Améliinu úkolu... ten námět v životní velikosti bude tak suchý, moderní a prosté šaty...
Mais moi voilà que je préférerais le lot d’Amélie... ce sujet grandeur nature sera d’un sec, des robes modernes et simples...
Zábavná je na tom rozmanitost póz, úborů, ty směšné věci, které si někdy nasazujeme — velké klobouky na ochranu před světlem, někdy krámy vyrobené z novin, kousků kreseb, neobyčejná stínítka, nemluvě o šálách, zástěrách Angličanek, mém kapucínském plášti a kdovíčem ještě. Dělá to ona a má fantazie mi nabízí padesát zábavných věcí pro ten obraz.
Ce qui fait l’amusant, c’est la diversité de poser, d’accoutrements, les choses drôles que nous mettons parfois, de grands chapeaux pour se garantir du jour, quelquefois des machins faits de journaux, de bouts de dessins, de visières extraordinaires, sans compter les châles, les tabliers des anglaises, mon mantea de capucin, que sais-je. C’est elle qui le fait et ma fantaisie me propose cinquante choses amusantes pour le tableau.
Inu, člověk vždycky dává přednost tomu, co nemá. Byla jsem pyšná, že budu malovat v životní velikosti. Amélie plakala vzteky. Teď bych si s ní ráda vyměnila, což vidouc, ona nikdy nesvolí. Ostatně nic nenavrhnu... Přepážka se otevře, ale když bude třeba, odvolám to...
Enfin, on préfère toujours ce qu’on n’a pas. J’étais fière de faire grandeur nature. Amélie pleurait de rage. Maintenant j’aimerais changer avec elle, ce que voyant elle ne consentira jamais. Je ne proposerai rien du reste... La cloison va être ouverte, mais je me rétracterai s’il faut...
A pomyslet, že onehdy večer mi Julian před Villevieille říkal: „Dokažte těm, co pláčou, že námět je výtečný, a udělejte to, co prohlašují za nemožné a obtížné.“ Stačilo si vybrat. Ale co. Je rozhodnuto. Julian říká, že několik lidí, mimo jiné ty, co pláčou, často říkalo, že přehání to, co dokážu, a že mi ten obraz dává, aby dokázal, že má pravdu a že umím, co umím.
Et dire que l’autre soir, devant Villevieille, Julian me disait: prouvez à celles qui pleurent que le sujet est excellent et faites ce qu’elles déclarent impossible et difficile. Je n’avais qu’à choisir. Mais bast. C’est fait. Julian dit que plusieurs personnes, entre autres celles qui pleurent, ont souvent dit qu’il exagérait ce que je pouvais faire, et qu’il me donnait ce tableau pour prouver qu’il a raison et que je puis ce que je puis.
„I kdyby byl proveden prostředně,“ říká, „bude mít ten obraz velký úspěch, ale velmi velký! A dobře proveden, o čemž nepochybuji, uvidíte... Ale velký úspěch, všichni se na to půjdou podívat, a pak... zkrátka úspěch, čestné uznání, medaile, co já vím?“
- Médiocrement exécuté même, dit-il, ce tableau sera un grand succès, mais très grand ! Et bien exécuté, ce que je ne doute pas qu’il ne soit, vous verrez... Mais un grand succès, tout le monde ira voir ça et puis... enfin un succès, mention, médaille, que sais-je ?
Jak takovým důvodům odolat. Ale teď, když je tohle všechno rozjeté, nechává na mně odpovědnost za všechno, i za přepážku a za námět... Inu, taková je jeho povaha, buď je člověk z Vaucluse, nebo není. Jenže to mě rozhodí, neboť mě to nutí o všem pochybovat.
Comment se refuser à de telles raisons. Mais à présent que tout cela est lancé, il me laisse la responsabilité de tout, même de la cloison, et du sujet... Enfin c’est sa manière, on est du Vaucluse ou on n’en est pas. Seulement cela me détraque en me faisant douter de tout.
Hrozné jsou ty uši!
Ce qui est affreux c’est les oreilles !