Pátek 24. prosince 1880

Jelikož se mi zdály zlé sny, jdu do ateliéru, kde mi Julian učiní následující nabídku: „Slibte mi, že ten obraz bude můj, a já vám dám námět, který vám dva dny po zahájení Salonu zajistí slávu nebo aspoň proslulost.“ Pochopitelně slíbím. Stejnou řeč vede k Amélii, a poté, co nás nechá napsat a podepsat závazek s Magnanem a Magdeleine jako svědky, napůl se smíchem, napůl vážně nás odvádí do své pracovny a nabízí mně, abych namalovala kout našeho ateliéru se třemi osobami v životní velikosti v popředí a dalšími jako vedlejšími a Amélii celý ateliér v Rue Vivienne 53, v malém. Amélie okamžitě propukne v pláč a Julian to zoufalství ještě stupňuje tím, že zdůrazňuje mou sílu v kresbě, jež mi dovoluje malovat postavy v životní velikosti, a jí strká pod nos její nedostatečnost. Odchází, načež nám dobré půlhodiny vysvětluje výhody toho námětu, a já se pak vracím ke svému portrétu rozrušená a s bolavou hlavou a celý den nedokážu nic. Následky včerejška.
Co se námětu týče, moc mi neříká, ale může to být zábavné, a pak je Julian tak zaujatý, tak přesvědčený a uvedl mi tolik příkladů, které uspěly, a samé muže, kdežto ateliér žen nikdy nikdo nenamaloval. Ostatně jelikož by to pro něj byla reklama, udělal by cokoli na světě, aby mi dopřál tu pověstnou proslulost, o níž mluví. S Amélií je to otrava, bude mi dělat takový tichý odpor, který mi ten obraz zezatíží — a velký krám jako tohle není ani tak snadný... inu, uvidíme.
V půl čtvrté sejdeme dolů s Villevieille s úmyslem podívat se na boulevardní stánky, ale jelikož nás napadlo nahlédnout do šéfova nového ateliéru, vejdeme tam; Villevieille, která hraje jako umělkyně, usedne ke klavíru a já se dám do skládání odrhovaček pro šéfa. V tu chvíli se vrací a strávíme tam dvě hodiny, rozhojněny tetou, která mě přišla vyzvednout.
Ateliér je velmi milý, hned vedle mužského, v mezipatře; akustická roura spojuje s třetím patrem dam.
Bylo to dost zábavné, hodně se mluvilo o obraze. Julian po něm touží z několika důvodů: jednak protože nemá čas udělat ho sám, jednak aby mi udělal radost! pak aby dopálil Breslau a aby těm, které ve mě nechtějí věřit, dokázal mou sílu. To všechno je v pořádku, ale teď mě napadá, že mi ten krám nabízí proto, abych se v něm zabředla a nic neudělala; je ujednáno, že obraz mu patří v jakémkoli stupni dokončení, v němž ho nechám. Půvabně mu sděluji svá podezření. Odpovídá mi, že ani slovo z toho, co říkám, nevěřím. Inu, chápete, ateliér je malý, je nás jen dvanáct, ale to stačí, aby mi to s mým velkým plátnem překáželo; vždyť přece nemůžu žádat žačky, aby zůstaly nehnutě a dva měsíce mi pózovaly. Nechápu, jak ho udělám, ráda bych dělala něco jiného, ale co!

Poznámky

Pozn. překl.: Marie si vymýšlí sloveso „difficiliter“ (ztížit); v překladu zachováno novotvarem.