Čtvrtek 23. prosince 1880

Jelikož se připozdívalo, nechala jsem portrétu a pustila se do skici, stále hledajíc něco pro Salon. Přichází Julian a shledá to velmi pěkným, jdu s ním tedy do předsíně a ptám se, zda by to mohlo posloužit.
Ale ano, velmi dobré, jenže je to klidný a dívčí námět a on doufal, že najdu něco víc... A pak mi už nejmíň podesáté vyčítá, že jsem paní Nachetovou nenamalovala na větší plátno a s víc šaty, zkrátka pro výstavu. Musím vám říct, že tahle písnička se vrací pokaždé, když mluvím o Salonu. Ale abyste pochopili, jaký to na mě má účinek, musím vám říct, že se mi ten portrét nelíbí a nebaví mě, že ho dělám z úslužnosti, že na tom modelu není nic strhujícího, že ho dělám, protože jsem to ve chvíli [začerněné slovo: srdečného popudu] slíbila. Ten idiotský popud, jenž způsobuje, že bych rozdala všechno, a lámu si hlavu, co bych jen mohla nabídnout a jak bych nejlépe potěšila kdekoho, úplně každého. A jestli si myslíte, že se mi to stává zřídka! Je to skoro pořád takhle, kromě chvil, kdy jsem příliš znuděná... a ještě.
Není to ani přednost, je v mé povaze chtít blaho všech, a tak se nadchnu, hloupá dojetí! To jste nevěděli a já platím za sobeckou, srovnejte si to dohromady.
A tak mi ten portrét, který si tolik přeji mít hotový, strkají pod nos každou minutu kvůli té výstavě, jež mě zaměstnává už rok, o níž sním a na niž zakládám tak bláznivé naděje. [Začerněná slova: Zdá se, říká,] jako by to bylo proto, abych nevystavila nic; říkám zdá se, protože by to pro mě bylo příliš kruté, kdybyste si mysleli, že je to pravda... A pak pořád ta písnička o portrétu, který bych prý udělala dobře, říká, kdybych ho dělala v ateliéru, tak ho udělám lépe. Inu, to je celá má výstava.
Po tomhle vás nepřekvapí, že jsem se vrátila domů se zaťatými čelistmi a bojíc se pohnout ze strachu, že propuknu v pláč, a že teď brečím jako želva. Ostatně člověk musel být blázen, aby věřil, že je pro mě vůbec něco možné.
Ó nicoto.
A teď je to rozjitřené a otázka Salonu by mě dohnala ke křiku.
Tak tady tedy jsem po třech letech práce. „Musela byste přijít jako zjev,“ říkal Julian.
Ale nedokázala jsem to. Už tři roky, a co jsem udělala, co jsem? Nic. To jest, jsem dobrá žačka, a to je vše, ale ten zjev, ten blesk z čistého nebe, ten lesk... není tu nikdo. Zasahuje mě to jako velká nečekaná pohroma... a pravda je tak krutá, že už se snažím věřit, že přeháním. Byla to malba, co mě zastavilo; dokud šlo o kresbu, „ohromovala“ jsem profesory, ale teď už dva roky maluji. Jsem nad dobrým průměrem, to vím, projevuji dokonce neobyčejné vlohy, jak říká Tony, ale potřebovala jsem něco jiného, a to zkrátka není. Jsem z toho omráčená jako z velké rány do hlavy a nemohu se toho dotknout ani okrajem myšlenky, aniž by mě to strašlivě zabolelo. A ty slzy teprve!
To zase pěkně prospěje očím. Jsem ztracená, jsem vyřízená, mrtvá, a jaký hrozný vztek! Je mi sama sebe líto.
Ach, Bože můj. Šílím při pomyšlení, že zemřu v zapomnění!
Jsem z toho příliš zoufalá, než aby k tomu nedošlo.