❦
Čtvrtek 23. prosince 1880
Jeudi, 23 décembre 1880
Jelikož se připozdívalo, nechala jsem portrétu a pustila se do skici, stále hledajíc něco pro Salon. Přichází Julian a shledá to velmi pěkným, jdu s ním tedy do předsíně a ptám se, zda by to mohlo posloužit.
Comme il se faisait tard je quittai le portrait et me mis à faire une esquisse cherchant toujours pour le Salon. Julian arrive et trouve cela très joli, alors je vais avec lui dans l’antichambre et demande si cela pourrait faire l’affaire.
Ale ano, velmi dobré, jenže je to klidný a dívčí námět a on doufal, že najdu něco víc... A pak mi už nejmíň podesáté vyčítá, že jsem paní Nachetovou nenamalovala na větší plátno a s víc šaty, zkrátka pro výstavu. Musím vám říct, že tahle písnička se vrací pokaždé, když mluvím o Salonu. Ale abyste pochopili, jaký to na mě má účinek, musím vám říct, že se mi ten portrét nelíbí a nebaví mě, že ho dělám z úslužnosti, že na tom modelu není nic strhujícího, že ho dělám, protože jsem to ve chvíli srdečného popudu slíbila. Ten idiotský popud, jenž způsobuje, že bych rozdala všechno, a lámu si hlavu, co bych jen mohla nabídnout a jak bych nejlépe potěšila kdekoho, úplně každého. A jestli si myslíte, že se mi to stává zřídka! Je to skoro pořád takhle, kromě chvil, kdy jsem příliš znuděná... a ani tehdy ne vždycky.
Mais oui, très bien, seulement c’est un sujet calme et de jeune fille et il croyait que je trouverais quelque chose de plus... Et puis il me reproche pour la dixième fois au moins de ne pas avoir fait Mme Nachet sur une toile plus grande et avec plus de robe, enfin pour l’exposition. Il faut vous dire que cette scie revient chaque fois que je parle du salon. Mais pour que vous comprenez l’effet que cela me fait il faut vous dire que ce portrait ne me plaît et ne m’amuse pas, que je le fais par complaisance, que le modèle n’a rien d’empoignant, que je le fais parce que dans un moment d’expansion j’ai promis. Cette expansion idiote qui fait que je donnerais tout et me creuse la cervelle pour savoir ce que je pourrais bien offrir et comment je ferais mieux plaisir à n’importe qui à tout le monde. Et si vous croyez que ça m’arrive rarement ! C’est presque toujours comme ça, sauf quand je suis trop ennuyée... et encore.
Není to ani přednost, je v mé povaze chtít blaho všech, a tak se nadchnu, hloupá dojetí! To jste nevěděli a já platím za sobeckou, srovnejte si to dohromady.
Ce n’est même pas une qualité, c’est dans ma nature de vouloir faire le bonheur de tout le monde et alors emballée, des attendrissements bêtes ! Vous ne saviez pas cela et je passe pour égoïste, arrangez cela ensemble.
A tak mi ten portrét, který si tolik přeji mít hotový, strkají pod nos každou minutu kvůli té výstavě, jež mě zaměstnává už rok, o níž sním a na niž zakládám tak bláznivé naděje. Zdá se, říká, jako by to bylo proto, abych nevystavila nic; říkám zdá se, protože by to pro mě bylo příliš kruté, kdybyste si mysleli, že je to pravda... A pak pořád ta písnička o portrétu, který bych prý udělala dobře, říká, kdybych ho dělala v ateliéru, tak ho udělám lépe. Inu, to je celá má výstava.
Donc ce portrait que j’ai hâte d’avoir fini, on me le met sous le nez à toute minute pour cette exposition qui me préoccupe depuis un an, à laquelle je rêve et sur laquelle je fonde de si folles espérances. Cela dit-il semble que c’est pour que je n’expose rien, je dis il semble parce que il serait trop cruel pour moi si vous pensiez que c’est vrai... Et puis toujours cette scie du portrait que je ferais bien, dit-il de faire à l’atelier, je le ferai mieux ainsi. Enfin voilà mon exposition.
Po tomhle vás nepřekvapí, že jsem se vrátila domů se zaťatými čelistmi a bojíc se pohnout ze strachu, že propuknu v pláč, a že teď brečím jako želva. Ostatně člověk musel být blázen, aby věřil, že je pro mě vůbec něco možné.
Ceci dit vous ne serez pas étonnés que je sois revenue à la maison les mâchoires contractées et craignant de faire un mouvement de peur de fondre en larmes et que je pleure comme un veau à présent. Aussi fallait-il être folle pour croire à quoique ce soit de possible, pour moi.
Ó nicoto.
Ô néant.
A teď je to rozjitřené a otázka Salonu by mě dohnala ke křiku.
Et maintenant c’est envenimé et la question du Salon me ferait pousser des cris.
Tak tady tedy jsem po třech letech práce. „Musela byste přijít jako zjev,“ říkal Julian.
Voilà donc où j’en suis après trois ans de travail. « Il faudrait arriver phénomène » disait Julian.
Ale nedokázala jsem to. Už tři roky, a co jsem udělala, co jsem? Nic. To jest, jsem dobrá žačka, a to je vše, ale ten zjev, ten blesk z čistého nebe, ten lesk... není tu nikdo. Zasahuje mě to jako velká nečekaná pohroma... a pravda je tak krutá, že už se snažím věřit, že přeháním. Byla to malba, co mě zastavilo; dokud šlo o kresbu, „ohromovala“ jsem profesory, ale teď už dva roky maluji. Jsem nad dobrým průměrem, to vím, projevuji dokonce neobyčejné vlohy, jak říká Tony, ale potřebovala jsem něco jiného, a to zkrátka není. Jsem z toho omráčená jako z velké rány do hlavy a nemohu se toho dotknout ani okrajem myšlenky, aniž by mě to strašlivě zabolelo. A ty slzy teprve!
Mais je n’ai pas pu. Voilà trois ans et qu’ai-je fait, que suis-je? Rien. C’est-à-dire que me voilà bonne élève et voilà tout, mais le phénomène, le coup de foudre, l’éclat... il n’y [a] plus personne. Cela me frappe comme un grand désastre inattendu... et la vérité est si cruelle que j’essaye déjà de croire que j’exagère. C’est la peinture qui m’a arrêtée tant qu’il s’agissait de dessin, « j’épatais » les professeurs, mais voilà deux ans que je peins. Je suis au-dessus de la bonne moyenne je sais, je montre même des dispositions extraordinaires, comme dit Tony, mais il me fallait autre chose, enfin, ça n’est pas. Mais j’en suis assommée comme d’un grand coup sur la tête et je ne peux y toucher du bout de la pensée sans que cela me fasse horriblement mal. Et les larmes donc !
To zase pěkně prospěje očím. Jsem ztracená, jsem vyřízená, mrtvá, a jaký hrozný vztek! Jsem ze sebe zdrcená.
Voilà qui arrange bien les yeux. Je suis perdue, je suis finie, morte et quelle rage affreuse ! Je suis navrée de moi.
Ach, Bože můj. Šílím při pomyšlení, že zemřu v zapomnění!
Ah ! Mon Dieu. Je deviens folle en pensant que je vais mourir dans l’oubli !
Jsem z toho příliš zoufalá, než aby k tomu nedošlo.
J’en suis trop au désespoir pour que ça n’arrive pas.