Pátek 17. prosince 1880

Nepracovala jsem a pořád se mi chtělo plakat. Obracím to v žert a říkám, že mohu plakat, kdy chci, a smějeme se tomu v ateliéru. Dojímají mě Améliiny lásky, vypráví mi o svém zbožňování Juliana... šťastná žena.
I když člověk miluje sám, přece je to něco. Jsem snad příliš náročná, ale... ani nemluvím o těch před Cassagnacem, ti mě naplňují hrůzou, ale i Cassagnac sám...
[Napříč: Říjen 1883. A Cassagnac mě naplňuje hrůzou, abych mluvila týmž přehnaným jazykem.]
Inu, to všechno není nic.
Malba! Už musím začít se svým Salonem, nemám nic, nebo náměty, které smí podepsat jedině muž. Co se týče portrétů, Julian zná Ranea a Prousta, ale není to jisté... Ach, jaké trápení! Mám z toho horečku.
Paní de Brimontová a paní Gaviniová před večeří.
[Pět přeškrtnutých řádků]