Čtvrtek 16. prosince 1880

Včera druhé jednání Práva žen. Neslyšela jsem všechno a působila jsem hloupě. Je to hrozné.
Jdeme ke Karagjorgjevičovým. Bojidar je teď úplně zapsaný u Juliana, takže jeho pokoj má jakýsi umělecký ráz, ale v tom, co jsem od něho viděla, jsem nedokázala objevit žádné vlohy... Snad pílí.
Maluji portrét paní Nachetové, kamarádky. Drobná tmavovlasá žena šestatřicetiletá, která vypadá mladší a je ještě hezká. Póza nanejvýš prostá a velmi elegantní, trochu jako busta, ramena vystupující z kožešinového pláště, z nádherných, hustých sobolů (mých) a pozadí z amarantového plyše velmi bohatého tónu.
Kněžna už chce s Bojidarem jednat jen podle mého názoru; touží po vlastním ateliéru a já mám rozhodnout, zda mu jej dopřát.
Saint Amand byl u nás, když... teta mi právě připravila pěkné překvapení.
Consilium Charcota a Potaina, kteří jasně prohlašují, že musím odjet na jih. Už čtrnáct dní je mi líp. To proto, že je teplo... U sta hromů, vím, že v Nice nebo v Alžíru budu zdravá, ale po návratu do Paříže, ale příští podzim?
„Budete uzdravena.“
Nevěřím tomu, příští podzim se budu muset zase vyhnat do vyhnanství. Inu, to jsou mi pěkní učenci, co nenajdou nic než teplé kraje! Neodjedete-li, ta „lokalizovaná bronchitida“, jež je teď takhle velká, bude takhle velká. Inu, na odjezd bude vždycky dost času, až to nastane.
Co se týče ucha, marně jsem vysvětlovala, vůbec se o to nestarají. Banda hlupáků! Inu, zdá se, že jedno vychází z druhého.
To je všechno, co má rodina vymyslí, aby zlepšila můj stav! Copak nechápou, že je to těmi poníženími [začerněná slova: jež jsem] zakusila, a vzteky, jež mě dusí [začerněná slova: každý den,] že jsem nemocná z toho, že jsem pohřbená zaživa!
Malba, urputná práce bez sebemenší odměny, v mém věku, s mými tužbami!
A vrhla jsem se do ní jen proto, že mě ten druhý život přiváděl k nepříčetnosti vztekem.
Copak nejsou ty slzy, jež mi stoupají do hrdla a dusí mě každý večer, ba i někdy během práce, příčinou té nemoci, je-li tu vůbec nějaká nemoc?!
Hlídají, kolik soust spolykám u večeře! Ó, jak bych se od těch lidí ráda odloučila!
Tahle návštěva lékařů mi nebyla nepříjemná, naopak, pořád doufám, že mi uši vyléčí, ale připomnělo mi to všechno ostatní, a proto si zkrášluji tvář pláčem, když mám dnes večer jít k paní de Brimontové. Každý čtvrtek přijímá mnoho politiků a jiných velmi vznešených mužů. Inu, co naděláte.
Byly jsme tam. Připadalo mi, že jsem v pánském klubu. Všechno orientální, maurský sloh, vyřezávání, turecké látky, kadidelnice, fantastické a tajemné osvětlení. Kouří se ve všech salonech. Paní de Brimontová v hluboce vystřižených bílých damaškových šatech mi hned přivádí Émila de Girardin, a tu se ke strachu, že neuslyším, přidalo dojetí, že konečně zblízka vidím jednoho z mužů, který drží přední místo v politice či žurnalistice! Ach, jaký strach, ale on nemluví příliš tiše, přesto je to dost nepříjemné a často jsem se zapletla do slov o slovutných mužích, o muži povzneseném, o štěstí konečně se přiblížit! a o nevím jakých hloupostech.
Neradí mi malovat Hubertinu: „je ošklivá“ a [začerněná slova: vím, že] dobře napsal svou brožuru, ale říká, že veřejné mínění na to ještě není připraveno. Všechny ty portréty ho stárnou, zblízka nemá ty groteskní vrásky, jimiž zdobí jeho busty a portréty. Zůstal dlouho u mě a stáhl se podle svého neměnného zvyku v deset hodin.
Ale potkaly jsme známé, Vernetta, vikomta d'Abzac, de Maufrase, který mě pořád prosí, abych mu ukázala své články. Bude třeba, abych psala, abych dopsala jeden ze svých konceptů povídek... a tak dále.
Přišly jsme zrovna, když odcházel Joseph Reinach, jeden z Gambettových tajemníků a ten, o němž noviny tolik píší v souvislosti s Rochefortovým dopisem. Nahlédněte do novin, které vám schovávám. Volá se, že Gambetta jednal správně, i kdyby ten napsaný dopis vskutku nedostal. Říká se, že Rochefort je zlosyn v plném smyslu toho slova, že má jen to, co si zaslouží. Že muž, který tvrdí, že se zřekl výstřelků Komuny, a pak se vrátí, aby se postavil do čela jejích požadavků, který se činí apoštolem vrahů, který pomlouvá, uráží, tupí, spílá bez důkazů, zkrátka padouch, zlý člověk! Všichni proti němu! Jeden proti všem! Jistě je pravděpodobné, že když napsal ten dopis podle diktátu svého advokáta a pod hrozbou odsouzení k smrti, shledal jej po napsání ponižujícím a nechtěl jej odeslat; ale proč jej tedy nechal u advokáta a proč, když jej o tři týdny později spatřil v aktovce téhož advokáta (to říká on, Rochefort), jej nezničil? Gambetta tvrdí, že mu dopis předal Albert Joly, Rochefort křičí, že je to lež nebo zneužití důvěry. Ó, je-li upřímný, jeho situace musí být strašlivá. Říká se, že je na pokraji šílenství, to chápu. Ale ať je sebezlejší, je teď příliš nešťastný a já ho lituji... stala jsem se tak citlivou... Ať je sebezlejší, je tak nešťastný, tak nešťastný.

Poznámky

Pozn. překl.: Latinsky: lékařská konzultace, porada lékařů o případu.