Úterý 16. listopadu 1880

Bojím se, že jsem to onehdy s církví přehnala, měla jsem zbožné výčitky a chybělo málo, abych vstala z postele a přišla tu učinit pokání, neboť církev slouží k poznání Boha, církev nesmírně mnoho udělala pro mravy, církev zanesla mezi divochy jméno Boží a civilizaci. Aniž bych urazila Boha, myslím, že by se bývalo dalo civilizovat i bez katolicismu, ale konec konců... církve se užívalo jako feudalismu, a stejně jako on dosloužila, či téměř dosloužila. V katolicismu je příliš mnoho věcí nepřijatelných a pobuřujících, byť ne ohavných. Smísili božské s plochými legendami a je teď příliš mnoho osvícených lidí, než aby zbožné lži byly ctěny. Ale procházíme přechodnou dobou a kdy bohužel masy ještě nejsou dost vzdělané, aby nepřešly od zdravých pověr k pohrdání Bohem a jeho popírání.

Když si někdy sním o možných setkáních s Cassagnacem v životě, nevidím, jak by se jeho klerikalismus a monarchismus snášely se mnou.

mohl by mi přiznat, že hraje roli, a to by mi stačilo. Jsou lidé upřímně zbožní, ale kteří jsou monarchisté, ledaže... by... jeho země monarchii potřebovala... Neboť jsou lidé, kteří věří, že monarchie je nezbytná pro blahobyt některých zemí... ale podívejme, na to jsem onehdy nemyslela, když jsem říkala že člověk musí mít duši sluhy, aby miloval monarchii.

Předpokládejme zemi, kde konstituční monarchie, samozřejmě, činí lid šťastným — nuže, i ten nejhrdější a nejvznešenější muž k ní může upřímně přilnout, ba chovat jistou upřímnou náklonnost k rodině, jež po staletí představuje jeho zemi. Ale od toho k oné otrocké oddanosti vůči nějakému rodu je daleko!

Neříkám, že pokládám za dobré být monarchistou, jak jsem právě řekla výše, ale konec konců lze připustit, že je člověk upřímně oddán a že v hloubi srdce věří za výše uvedených podmínek. Ve Francii to v žádném případě není možné, a ani tu není monarchie, které by člověk mohl s rukou na srdci dát přednost před Republikou. A je tu vůbec jediný kandidát, který by nebyl pokořený či zneuctěný? Pan de Chambord. A Orléanští, kteří ho nevyhnutelně následují.

Ale konec konců, Orléanští, trpělivě snášení po staletí, by se mohli stát „onou rodinou, jež představuje zemi“, o níž jsem před chvílí mluvila.

A ty ploché poklony, k nimž dvůr zavazuje — to by byla oběť osobní hrdosti, již by člověk přinesl zemi. Bezpochyby. Ale k čemu to všechno, když je tu Republika, která má všechno dobré, co má měšťanská monarchie, a nemá nic z toho, co má ona špatného, a jež je tou nejkrásnější a nejvznešenější z vlád.

Zkrátka je cosi pobuřujícího na panovnických poctách, jež vzdává loutkovému monarchovi ministr či geniální státník, který ať dělá cokoli, bude vždy sluhou nicotného, hloupého a snad tupého monarchy.

Ne, víte, Cassagnac a já o tom mluvit nebudeme. Přenechávám mu jeho mnichy a kněze, když na ně rozptyluje cit, jejž dlužíme Bohu, ale politiku ne! Zkrátka neposmívejte se mým hloubáním, vyjadřuji se špatně, ostatně jsou to jen tápání.