Úterý 19. října 1880

Běda! To vše se nakonec scvrkne na to, že za pár let zemřu, bídně, v dlouhém umírání. Tak trochu jsem tušila, že to takhle skončí. Nelze žít s hlavou, jako je ta moje, jsem jako děti, které jsou příliš bystré. Potřebovala jsem ke štěstí příliš mnoho věcí a okolnosti se seskupily tak, že jsem zbavena všeho kromě tělesného pohodlí.
Když jsem před dvěma třemi lety, ba ještě před půl rokem chodívala k nějakému novému lékaři, abych nabyla zpět hlas, ptal se mě, zda nepociťuji ty a ty příznaky, a když jsem odpovídala ne, říkal zhruba toto: tak vidíte, na průduškách ani na plicích nic není, je to jen hrtan. Teď začínám pociťovat všechny ty věci, jež lékař zprvu předpokládal. Průdušky a plíce jsou tedy zasaženy. Ó! To ještě nic není, nebo skoro nic. Fauvel předepsal jód a španělskou mušku – pochopitelně jsem spustila zděšený křik. Raději si zlomím ruku, než abych podstoupila hořčičný obklad. Před třemi lety v Německu mi jeden lázeňský lékař našel nevím co na pravé plíci, pod lopatkou. Pěkně jsem se tomu nasmála. A ještě v Nice, před pěti, šesti lety jsem na tom místě někdy cítívala jakousi bolest, jenže jsem byla přesvědčená, že mi naroste hrb, neboť mám dvě hrbaté tety.
A hle, ještě před několika měsíci se mě ptali, zda tam nic necítím, a já bezmyšlenkovitě odpovídala ne. Teď to vpravo v zádech cítím, kdykoli zakašlu nebo se jen zhluboka nadechnu.
Všechny tyhle věci dohromady mě vedou k domněnce, že na tom snad opravdu něco je... Vkládám jakousi ješitnost do toho, abych dokázala, že jsem nemocná, ale to se mi nijak nezamlouvá. Je to ošklivá smrt, velmi pomalá, čtyři, pět, snad deset let. A člověk při ní tak zhubne, tak zoškliví.
Nezhubla jsem příliš, jsem docela taková, jak se patří, jen vypadám unaveně, hodně kašlu a špatně se mi dýchá. A přece, tady to máte! Čtyři roky mě léčí největší lékařské veličiny, vozí mě po lázních, a nejenže jsem nezískala zpět svůj krásný hlas, tak krásný, že pláču, když na něj pomyslím, ale jsem navíc stále nemocnější a, řekněme to strašné slovo, trochu hluchá.
Inu, jen ať smrt přijde brzy, a nebudu si stěžovat.
napříč stránkou
Přihodilo se vám někdy, že jste se chopili slova nebo pera, abyste prohlásili, že už nevěříte něčemu, čemu jste věřili, a právě ve chvíli, kdy říkáte: „a to jsem o tom byl přesvědčen!“, vás znovu opanovala dřívější myšlenka a vy jste jí zase uvěřili, anebo alespoň silně pochybovali o té nové?
V takovém rozpoložení jsem načrtla skicu obrazu: model, malá blondýnka, sedí, než přijde malíř, obkročmo na židli a kouří cigaretu a dívá se na kostru, mezi jejíž zuby zasunula dýmku. Šaty jsou rozházeny po zemi vlevo, vpravo střevíčky, na zemi otevřené pouzdro na doutníky a malá kytička fialek. Jedna noha je přehozena přes příčku opěradla židle; žena je také opřena o loket a jednu ruku má pod bradou. Jedna punčocha leží na zemi a druhá jí ještě visí na noze. Barevně to ladí velmi dobře. Mimochodem, stávám se koloristkou, ach! říkám to jen ze žertu, ale žerty stranou, cítím barvu a nelze srovnávat mé malby z doby před dvěma měsíci, před Mont-Dore, s dneškem.
Uvidíte, že se najde třicet šest věcí, které mě připoutají k životu, až už nebudu k ničemu, až budu nemocná, shnilá, odporná.

Poznámky

Vesicatoire (španělská muška) byla dráždivá léčba, jež vyvolávala na kůži puchýře a měla podle tehdejších představ vytáhnout nemoc z těla. ↩