Pátek 15. října 1880

Dostávám od mámy dopis, v němž mi píše, že tolik plakala nad tím, že mě nemohla vzít do Biarritzu, až téměř oslepla a nemůže číst. A pokud jde o to, co ji zdrželo, je to tohle: ten proces; je nucena zůstat tam, dokud se nerozhodne. Pan Baškircev se za ni zaručil a složil kauci ve výši dvou set tisíc rublů. Komolím právnické výrazy, ale na tom nezáleží. Alexandre odjel do Petrohradu, aby dal zrušit ten jakýsi zákaz, jejž Zamiatinovi s rozkoší prosadili — je to opravdu pěkná zlomyslnost a oni musí být spokojeni. Poslala prý do Paříže Woldemara, aby nám to vysvětlil, ale – „on ti, jak se zdá, nic neřekl“ – To si myslím; mluvili s tetou a já se nic nedozvěděla, ale jistě si vzpomínáte, že jsem cosi tušila. – Doufala prý, že tu mrzutost ze dne na den urovná, a nechtěla mi nic říkat. –
Konečně tedy existuje vysvětlení jejího chování. Nu ano, je velmi nešťastná, ale místo aby mě to rmoutilo, vyhovuje mi to; byla by ke mně bývala ohavná, kdyby nebylo těchto omluv. Ostatně kdyby nebylo všech těch důvodů, bylo by její chování nepochopitelné. A co se týče rytířského činu pana Baškirceva, nepřeceňujte jej; není to tak krásné, jak to vypadá — kdyby mu hrozilo nějaké riziko, že tu částku, za niž se zaručil, bude muset zaplatit, neudělal by vůbec nic. Ale zní to dobře. Neumím vám to dost dobře vysvětlit; zkrátka je to takhle: nedostaví-li se osoba, za niž se ta listina podepisuje, v určenou hodinu k dispozici soudu, musí ručitel platit.
Teď bůhví, jaký z toho bude zmatek. Nepodaří-li se Alexandrovi tu věc zrušit, máma zůstane až do rozsudku, nebo odjede, a v tom případě bude pan Baškircev platit. Ale jelikož je pravděpodobné, že ji manžel nechá odjet, a jelikož je pravděpodobné, že odjet bude chtít — ostatně se najde čtyřicet osm tisíc výtečných důvodů, jak ji s tou ohavnou metodou těch lidí přimět k trpělivosti. Vědí například, že to bude za dva měsíce, ale dají si dobrý pozor, aby to neřekli, a místo toho vás budou vodit za nos a den co den tvrdit: bude to zítra nebo za pár dní. Je však pravděpodobné, že Alexandre tu věc urovná, a pak je kauce zbytečná. Tak jako tak připadne všechna čest panu Baškircevovi, a nebude ho to nic stát. Šťastlivec.
A teď připustíme-li, že Alexandre nic nepořídí, pak se pobyt v Rusku může čertovsky protáhnout, neboť myslím, že aby byl proces souzen, musí tam být všichni obvinění či zúčastnění. Bude tam tedy zapotřebí tety, ba i toho hnusného opilce, kterého znáte; jen si představte, jak je pravděpodobné, že ho tam dovlečou...
Fuj! Ošklivé historky, příliš jsem se jimi zabývala.
A jelikož jsem sobecká (to je ale slovo, kterého se nadužívá a které zřídka znamená to, co chceme říci), tady to utnu v naději, že Alexandre vše urovná a že — jak máma píše — bude příští měsíc tady. Ale proč všechno hned neřekli! Proč mě rozčilovali, proč mě přiváděli k nepříčetnosti tím, že mi ve všech dopisech lhali.
Ach, tady to máme, to je jejich metoda. Kdyby mi byli všechno řekli, byla bych se zařídila, ale ne, to by bylo příliš jednoduché. Bylo třeba lhát, dráždit mě a vyprovokovávat ohavné dopisy, jež jsem měla plné právo psát, když jsem nic nevěděla... Inu.
[Napříč: k pláči]
Vrátila jsem se k portrétu, který jsem začala před tímto létem — k portrétu jedné žačky od Juliana. Ne ta se žlutými vlasy, ne; jiná, půvabné stvoření. Vlasy [škrtnuto: tmavě kaštanové], hnědé s rudými odlesky. Taková svěžest a život! Rozkošná pleť (ale náchylná ke kuperóze), líbezné hnědé oči, božská ústa. Ale tvář zpředu má cosi trochu obyčejného; maluji ji z profilu. A krk a paže nádherné barvou i tvarem. Je jí pětadvacet let, je vdova s chlapečkem pět a půl roku starým. Kdyby ta žena byla modelka, vzala bych si ji na celý rok. A k tomu má obdivuhodné ruce a obdivuhodnou pleť. Ne, není možné vystihnout ten neobyčejný jas její tváře. Už mám s ní svůj nápad pro Salon. Daruji jí její portrét a poctivě si ho zaslouží, neboť pózuje jako anděl.
Oblékla jsem ji po způsobu Greuzově, do živůtku z krémového damašku a fichu z indického mušelínu. Nikdy se neodvážím ji požádat, aby pózovala pro Salon; byla by to záležitost na měsíc. Kdybych objevila způsob, jak jí zaplatit — ale to je nemožné... Už jsem ji o pózování požádala, žertem, ale doopravdy... Ach, jaká modelka — dalo by se z toho udělat něco nádherného!
Stejně jako jsem před třemi, čtyřmi lety uvedla do módy bílou, opisují teď mé křížené drapérie a můj do špičky vázaný pás. Je to velmi otravné. Už skoro dva roky nosím pás tímto způsobem, a najednou se ho zmocnili Doucet a jiní; nic není tak hezké a půvabné, a kvůli tomu, jak to nosí každý, to začne být odporné. Víte, vezme se stuha, pás a uváže se vpředu hodně nízko, do špičky. Je to nedbalé a rozkošné. A teď jsem nucena hledat něco jiného.

Poznámky

Jean-Baptiste Greuze (1725–1805), francouzský malíř proslulý sentimentálními žánrovými výjevy s mladými ženami v dobových kostýmech.