Úterý 7. září 1880

Prší, bylo by třeba… všechny nejhorší příhody mého života mi defilují hlavou, a jsou věci, už dávno minulé, které se mnou škubnou a křečovitě sevřou mé ruce jako fyzická bolest, jež by právě nastala…
Bylo by třeba, aby mi bylo lépe, aby se všechno kolem mě změnilo… Moji blízcí jsou mi víc než nepříjemní, předem vím, co řekne teta nebo máma, nebo co udělají za každé okolnosti; jak se chovají v salonu, na procházce, v lázních, a to všechno mě hrozně rozčiluje… jako když se řeže sklo. Bylo by třeba změnit všechno, co mě obklopuje, a pak, uklidněná, bych je nejspíš milovala tak, jak se má. A přitom mě nechávají hynout nudou, a když odmítnu nějaké jídlo, jsou to vyděšené tváře… anebo tisíc úskoků, jak u stolu nepodávat zmrzlinu, protože by mi mohla ublížit. Anebo přijdou jako zloději zavřít okna, která otevřu. Tisíc malých hloupůstek, které mě dráždí; ale všechno, co je domov, mě posedlo.
Když teta vejde do mého pokoje, připadá mi to jako urážka… Ale co mě znepokojuje, je to, že v té samotě rezivím; všechny tyhle černé tóny zatemňují rozum a nutí mě uzavírat se do sebe. Bojím se, že ty temné mraky navždy zanechají závoj na mé povaze a udělají ze mě zahořklou, zatrpklou, zachmuřenou ženu… Nechci být taková a bojím se, že se jí stanu, jak se tak zlobím a mlčím.
[Na okraji: Kdo umí číst mezi řádky, pochopí, že jsou to slova rozmazleného dítěte.] [Poznámka matky paní Bashkirtseffové]
Kde chcete, abych se naučila konverzovat, chovat se v salonu?
Říká se, že mám dokonalé vystupování, staří bonapartisté to řekli Adeline; viděli mě u ní a v divadle. Teď Blanc nebo Cassagnac řeknou, že jsem potrhlá, a přece kapitán v poslední době změnil názor.
Ne, vidíte, má rodina neví, co ze mě udělala.
Zdá se mi, že na mně bude vždycky ležet jakási tíseň, vzpomínka na minulost zkalí budoucnost… už si netroufnu… Pořád se bojím, že budu pomluvena, pokořena, dána na černou listinu… a něco z toho musí zůstat, ať si kdo říká co chce… Také to často byla má vina… ale výstřednosti jsem páchala jen z jakéhosi zoufalství, abych se omámila.
Teď mě má osamělost a smutek děsí jen proto, že se bojím navždy ztratit všechny ty skvělé vlastnosti, které jsou pro ženu nezbytné…
Dnes večer mi slečna Moreauová posílá tu černošku, která ji učí na kytaru a která pod ochranou královny Isabelly dává lekce mnoha mladým španělským ženám a dívkám.
Zůstala hodinu, hrála a zpívala s úžasným šarmem, a pak odešla, políbivši ruku tetě i mně.
Proč žít? Co tu dělám? Co mám?
Ani pocty, ani štěstí, ba ani klid!