Středa 8. září 1880

Beru lekce od té černošky, která je ohromně k smíchu se svým španělsko-francouzským žargonem.
Děláme spolu obraz, má knihovna prokoukla, postavila jsem psací stůl ke zdi tak, abych uvolnila police s knihami, pohovku naproti stolu, vedle pohovky obrovské křeslo, vyšívané a z modrého plyše, postavené trochu tak, aby s pohovkou tvořilo kruh; mezi nimi je noční stolek umně přehozený indickým šálem a starozeleným plyšem, který slouží jako podstavec pro průměrnou terakotu, jež se však jeví půvabnou ve stínu obrovské palmy, která rozprostírá své větve nad křeslem; je to rozkošný kout, když ho člověk zahlédne, přicházeje ze salonu; a z pohovky je vidět psací stůl, vedle stolu krb obrostlý zelení, malířský stojan a tak dále. U palmy harfa a naproti, u krbu, čajový stolek s lesklým stříbrem na tmavém pozadí, teď je to nesrovnatelně lepší. U psacího stolu křeslo ve starém slohu, takže když někdo vejde, stačí mi tím křeslem nepatrně pohnout a octnu se proti návštěvě (dveře a stůl jsou na téže stěně) u toho pedantského stolu, s knihami za zády, mezi obrazy a rostlinami, a s nohama a chodidly na očích, místo abych byla rozpůlená jako dřív tím černým dřevem. Nad pohovkou visí obě mandolíny a kytara.
Doprostřed toho všeho posaďte plavou bělostnou dívku s docela malýma jemnýma rukama, na nichž prosvítají modré žilky, a tu velkou černou ďáblici, jak cení zuby a zpívá.
Nečekaná návštěva. Lise Kondareffová, která je tu na pár dní s vychovatelkou, nejspíš aby vyrovnala nějaký mámin dluh. Máma ji k tomu používala před čtyřmi lety v Nice. Už je jí osmnáct.
Pan Georges přišel do ateliéru ptát se po panu Julianovi, kterému jsem mu při odjezdu do Biarritzu svěřila vyřídit jistý vzkaz. Ale Amélie dobře věděla, že já vím, že je Julian pryč, ostatně zná všechny jeho špinavé historky od ateliérové služebné, která je ví od Rosalie.
Co říct a co dělat? Kdopak ji o všem zpravuje, dokonce i o našich plánech! O tom ubohém Biarritzu, který možná neuvidím, jelikož má drahá máma spěchá s návratem. Kdyby mi má dcera napsala čtvrtinu toho, co jsem napsala já (ne drzosti, ale stížnosti), byla bych okamžitě odjela…
[Třináct řádků vyškrtnuto]