Úterý 17. srpna 1880

Požádala jsem svého učitele harfy o noty pro mandolínu. Tady je jeho odpověď. Také jsem mu psala, že jsem dostala medaili za jeden obraz a vystavila jiný. Schovávám si jeho dopis kvůli tomu jeho tak půvabnému italskému obratu, byť pochází od prostého člověka. Přiznávám, že navzdory svým naturalistickým sklonům (slovo málo chápané) a svým republikánským citům jsem velmi vnímavá k těmto květnatým obratům. Proč by ostatně nemohlo všechno jít dohromady? Ale tenhle styl je třeba nechat Italům, u jiných je směšný. Ten dopis mi připomíná Bruschettiho, jak vkládá mou kamélii do svého pouzdra. Pořád se mi protiví, ten člověk.
Můj Bože, kdy už budu moci jet do Itálie! Jak je všechno ostatní mdlé po Itálii! Ani sám Paul de Cassagnac mě nikdy neunesl tak jako vzpomínka na tu zemi.
Proč bych tam nejela teď? A co malba? Jsem dost silná, abych nezbloudila bez vedení? Nevím. A pak jet s rodinou, se všemi otravnostmi, které z toho plynou… Ne. Je třeba být volná. Ale možná bych se tam provdala snadněji než tady? Ne. Zůstanu tuto zimu v Paříži, pojedu strávit karneval do Itálie, a jestli z toho nic nebude, strávím zimu 1881–1882 v Petrohradě, to mi bude třiadvacet. Jestli v Petrohradě nenajdu bohatý sňatek, vrátím se do Paříže nebo do Itálie na zimu 1882–1883, to mi bude čtyřiadvacet. A tehdy se provdám za nějakého titulovaného pána, který bude mít patnáct nebo dvacet tisíc franků ročně a vezme si mě s radostí i s mou vlastní rentou.
Není to naprosto rozumné dát si tři roky na hledání, než kapituluji?
Mezitím Mont-Dore jde svým chodem.
Maluji u truhláře, Drbna, Devickovi (?), Moreauovi, teta mě přicházejí skoro násilím odvést, a tak se trochu projdu. Můj obraz pod širým nebem je opuštěn, vzhledem ke špatnému počasí, které panovalo.
Udělala jsem další (plátno velikosti 15).
Výjev se odehrává u truhláře; nalevo žena zkouší malému, kterému je deset, ministrantský úbor; holčička, sedící na staré bedně, hledí na bratra v němém úžasu; babička je u kamen v pozadí, ruce sepjaté, a usmívá se při pohledu na dítě. Otec u ponku čte La Lanterne a úkosem pohlíží na červenou sutanu a bílou rochetu. Pozadí je velmi složité, kamna, staré láhve, nářadí, spousta detailů, samozřejmě trochu odbytých.
Nemám čas to dokončit, ale udělala jsem ten obraz, abych se s těmito věcmi seznámila. Postavy v celé výši, podlaha, ostatní detaily mě děsily a pustila bych se do obrazu interiéru leda ze zoufalství. Teď je to mou starou známostí, ne že bych to dělala dobře, ale už z toho nemám strach, a je to.
Hlavy v mém popředí jsou vysoké asi tři prsty.
A byly tu šaty a všechno možné k udělání, nikdy jsem nedělala nic než akty, kromě svého opovrženíhodného obrazu na Salonu. A ruce! Je jich tam šest a půl.
Bratr prezidenta Grévyho byl právě zvolen senátorem, jiný bratr je guvernérem Alžírska. Ten čestný muž, ten neoblomný občan Jules Grévy by to měl chápat. Albert a Paul jsou zaopatřeni díky prezidentu Julesovi. To se nesluší.
Ostatně, současná politika mě rmoutí. Už člověk neví, kde jsou ti dobří. Všichni, kdo se jimi zdají, se u moci zkazí. Copak nejsou lidé naprosto svědomití? A je tedy třeba vymyslet zákony tak omezující, aby byl člověk přinucen být čestný a svědomitý? Běda, běda. Byla by snad Belgie a Anglie pořád ještě tím nejlepším? Tedy konstituční monarchie. Ale monarchie mě pobuřuje, když mě nedojímá. Dnes odpoledne jsem se málem přistihla, jak se zastávám Napoleona III. a strhávám revolucionáře.
Ne, ale samé výstřelky všude! Lhostejnost šlechty plodí krajní bídu lidu, který, když už to není třeba, páchá ukrutnosti!
A u všech národů! Bolestné začátky, okamžik velikosti, pak děsivý a odporný úpadek. Inspiruji se Grévyho volbou a posílám prozaický nářek do Gaulois, ale nevěřím, že to vytisknou, protože to všechno kritizuje… bylo by třeba noviny, jaké jsem onehdy zamýšlela (sešit 8, malý formát).
Ostatně jsem nikdy neměla vytrvalost dotáhnout nějaký spis do zdárného konce. „Událost“ nastane, mám nápad, načrtnu koncept, a nazítří vidím v novinách článek, který se podobá mému a činí ten můj zbytečným, a já ho beztak nikdy ani nedokončila, ani nedala do patřičného stavu. Vytrvalost v umění mi ukazuje, že je třeba jisté úsilí přemoci první obtíž: jen první krok je nesnadný. Tohle přísloví mě nikdy nezasáhlo tak jako teď.
A pak je tu také, a hlavně, otázka prostředí. To mé lze, navzdory nejlepší vůli na světě, označit za otupující. Lidé z mé rodiny jsou nevzdělaní a všední. Pak je tu paní Gavinová, jednou dvakrát týdně, vyhlášená světačka. V neděli u ní bývá společnost, ale jelikož se přichází prostě jen na návštěvu, málokdy se rozpovídá; však znáte ty stálé hosty, Mouzayová, de Daillens je ta, která mě nejvíc pozvedá; Cerná, hloupá; pár bezbarvých mladíků. A tak vás ujišťuji, že kdybych se tak často neuzavírala se sebou a se svým čtením, byla bych ještě méně bystrá, než jsem.
[Na okraji: Je proto, že už byla nemocná, že je se vším nespokojená.] [věta připsaná paní Bashkirtseffovou?]
Vypadám, že tříštím okna, a přitom někdy nikdo nemá víc potíží se projevit než já! Často zhloupnu, slova se mi tlačí do úst a nedokážu mluvit. Poslouchám, mlhavě se usmívám, a to je vše.