Středa 18. srpna 1880

Vyjeli jsme si na příliš dlouhou projížďku; pět hodin na koni při tomhle vysilujícím léčení, a jsem vyřízená, v přesném slova smyslu.
Bojím se, že to léčení dá za pravdu tomu hovadu lázeňského doktora, který tvrdil, že jsem slabá… pravda, když jsem skončila, ujistil mě, že snést tak dobře jedenadvacet koupelí vyžaduje být velmi silná. Medicína je smutná věda.
Vystoupili jsme až na vrchol Sancy; hory, které svírají ten ohavný Mont-Dore, se z té výše zdají ploché. Pohled z vrcholu Sancy je vskutku velkolepý; ráda bych odtud nahoře viděla východ slunce. Dálavy mají namodralý nádech, který mi připomněl Středomoří, a jen to je krásné. Výstup pěšky je velmi namáhavý, ale když člověk dorazí, zdá se mu, že vládne světu.
Byl tam dav lidí, kteří přišli jako my a kazili přírodu.
Slečna Devicková se Drbnovi líbí, myslím; potkali se tu už před dvěma lety a jezdili spolu na koni. Drbna je dvanáct let vdovec a hádám mu dvaačtyřicet nebo tři roky. Co se té dívky týče, může jí být kolem pětadvaceti, ale pod závojem byste jí hádali osmnáct. Postava ji omlazuje, živůtek jako patnáctileté, a přece, kdyby jí ušili pořádný živůtek, nemyslím, že by byla příliš hubená…
Ostatně je půvabná a naprosto distingovaná. Krásné světle kaštanové vlasy, velmi bílé zuby, pěstěné ruce a chodidla obutá s vkusem, totiž chodidlo má po celé délce stejnou šířku, což je nádherné, je-li úzké; a to její je úzké. Její amazonka jí nesedí o nic lépe než moje (která sedí špatně), ale je v ní půvabná, a když se upraví, záhyby pěkně splývají na jejích dlouhých elegantních nohách. Dívčí hlas, a mluví trochu nosem, polykajíc slova jako dítě, kterému by bylo do smíchu.
Zkrátka mi připomíná kněžnu de Sagan.
Chápu, že se líbí Drbnovi, který je unavený dlouhým vdovstvím a touží po družce, neboť cítí, že brzy už nebude k ničemu.
A pomyslete, že je to kalkulace, jakou dělá mnoho mužů.
Včera mi naservírovali slepičí polévku jako každý den, ale, ó hrůzo! Je to příliš odporné, než abych vám to řekla, spokojte se s tím, že už budu pít jen mléko po ty tři smrtelné dny, které mi zbývá strávit v tom příšerném Mont-Dore, kde je člověk sevřený jako v rakvi. Musíte zaklonit hlavu bůhvíjak, abyste zahlédli kousek nebe, a všude kolem, kamkoli oči obrátíte, hradby zeleně. Ale je to moc krásné. Inu ne, dusí mě to.