Pondělí 12. července 1880

Dnes ráno jsem zrovna ukazovala Julianovi svou odpověď Soutzovi, a večer, když se s tetou a Oelsnitzovou vracíme z projížďky, zastihneme řečeného Soutza, který přijel z Lille.
Jelikož vypadá spokojeně a znovu si dovoluje mluvit o politice a dělat dospělého, dávám najevo nespokojenost a pronesu k němu malou řeč o nutnosti pokory, je-li člověk průměrný, ba hloupý. Nic se s tím nedá dělat! Vždycky to bude chlapík, který si o sobě bude moc myslet a nic kloudného nedokáže. A pak ty city, ty žerty, tak nízké, tak všední! Natáhla jsem se na medvědí kůži za psacím stolem, a tu on přijde, posadí se naproti, a jak zavírám oči, lechtá mě papírkem na nose.
Je to ubohého vkusu, hloupé až k pláči, a dokonce důkaz, že mě nemiluje. Ostatně… tihle lidé nemilují jako my ostatní. My ostatní jsme jemnější a za zločin bychom pokládali jakýkoli prostácký čin vůči Předmětu své lásky. Ale tahle špinavá zvířata! Nech být. Zkrátka jsem mu nechtěla podat ruku a on hraje s tetou piket.
A pak vykládá dětinské historky, jak mi jednoho večera, kdy se mnou tančil u Lessepsových, ukradl kapesník.