Neděle 11. července 1880

Vracím se z projížďky po Bois s tetou a Gavinovými. Mluvilo se jako obvykle tak trochu o všem, padlo jméno Audiffretových, které přijímají všude. Už než došlo na to jméno, jsem byla na pokraji sil. Takové rozhovory mě zabíjejí. A teta je tak hloupá, že pořád mluví o lidech, které neznáme. Je mi z toho zle. Kdybych to řekla, měli by mě za blázna. Byla jste pěkně oblečená, hezká, byla tam společnost, byla to naše půvabná projížďka, bavila jste se. Já už nemůžu, umírám z toho.
Kdo mě z toho vysvobodí, můj Bože. To strašné je, že to nemůžu nikomu říct. Takové chvíle člověka zestaří o rok. Každé slovo je rána. Vy to nechápete!!! Říct přede mnou, že se někdo byl na návštěvě, je už příliš, bolí mě to. Už nemůžu snášet tu ubohou nerozhodnou existenci, ty malicherné rány na ješitnosti, malicherné, ale každou minutu, ale pořád. Působí mi je, aniž to chtějí, ani mi je nepůsobí, ono se to děje samo.
Ta ubohá Oelsnitzová mi dělá starost; teta ji nebere do Mont-Dore, zůstane tu sama. Nikdy nepromluví. Ostatně co máma a Dina odjely, nikdo s nikým nemluví. Já neřeknu nikdy nic, leda když u stolu poprosím o vodu nebo cokoli jiného. Teta skoro nic neřekne. Oelsnitzová neřekne nic. Vídáme se jen u stolu, ostatní čas trávím u sebe a u stolu čtu noviny a nezvednu oči. Vždyť v rodině skoro nikdy nemluvím, leda abych se hádala nebo si stěžovala. Co byste chtěli, abych těm lidem říkala.
Malou Oelsnitzovou nikdy neberou ani do divadla, ani do Bois, a je jí teprve dvacet. Vážně jsem půvabná, když si stěžuji a nevidím to dítě vedle sebe; už dlouho to ve mně hlodá jako výčitka, hned zítra ji vezmu do Bois a pak ji budu brát s sebou tak často, jak jen to půjde. Chci ji vzít do Mont-Dore, bude se muset křičet a teta nepochopí, proč na tom trvám… ostatně radost, jakou by ta malá z té cesty měla, nevyváží všechen ten křik, a udělám mnohem lépe, když ji po svém návratu neopustím.