Neděle 27. června 1880

Ráno jsem modelovala.
Paní Engelhardtová u oběda, načež k Gavinovým. Paní kritizuje můj klobouk. Možná už má mě dost zrovna tak, jako já mám dost jí.
Pernetá, Daveauovi, Nervo a tak dále… Jsem na dně, jak jen to jde, ale musím vypadat vesele, a ta dušená bída mě dělá starou a hloupou. Už nevím, co říct, směju se přes sílu, poslouchám, plácám banality a chtělo by se mi plakat.
U paní de Brimond, kam jdeme potom, je to totéž; cítím se stará, zvadlá.
Bída přebídná!
Mimo mé umění, které jsem začala z vrtochu a ctižádosti, v němž jsem pokračovala z marnivosti a které teď zbožňuji – mimo tuto vášeň, neboť je to vášeň, nemám nic, anebo tu nejstrašlivější z existencí! Ach, bída přebídná. A přece jsou na světě šťastní lidé. Šťastní, to je příliš, snesitelná existence by mi stačila; s tím, co mám, by to bylo štěstí. Nejsem rozmazlená. Slzy a šedivý vlas.
Paní de Quincy přišla, aby nám představila Gaillarda jako svého budoucího muže. Jsou milí a šťastní.
Zrovna jsem dočetla Balzakovu Seraphitu, když mi přinesou ten Soutzův dopis. Čtu si ho dvakrát; podruhé mi připadá horší, ale i tak není špatný. A když si jeho polovinu přečtu potřetí, mám chuť mu napsat tohle, ale počkám do zítřka. Znovu jsem si ten dopis přečetla, a není dobrý, kdyby ho člověk rozebral po kostech… [Škrtnuto: milovat na pomalém ohni] Láska, která nemá žádný opravdový výlev, a jestli z toho ztrácí hlavu, není to z lásky, ale z toho, že není milován – jak by řekl pan de La Palice.
Přece jen je to odpověď na moje hloupé psaníčko.

Poznámky

Pozn. překl.: Séraphîta, mystický román Honorého de Balzaca (1834) o androgynní andělské bytosti.
Pozn. překl.: „Jako pan de La Palice“ – narážka na samozřejmé pravdy (tzv. lapálie), odvozená z písně o panu de La Palice, jejíž verše vyslovovaly nabíledni jsoucí samozřejmosti.