Sobota 26. června 1880

Tony byl velmi milý – rady, pobídky, povzbuzování; můj portrét vůbec není špatný, vlasy se povedly. No konečně!
Je mi jedenadvacet a dnes ráno jsem si našla šedivý vlas – a to jsem blondýna.
Paní Boydová zve paní Bashkirtseffovou na dnešní odpolední přijetí. Když ten lístek dostanu, píšu Berthe a ptám se, co se bude dít a proč pozvání pro mámu, když (řádek a půl vyškrtnuto) jsem tu sama s tetou. Berthe mi odpovídá, že její matka mámu pokládala za vrácenou a zvala mě i s ní, ale tetu nepozvala, protože ji nezná. Předně to není pravda, seznámily se před dvěma lety, znovu se sice neviděly, ale znají se, a za druhé to nic neznamená, protože pozvali spoustu lidí, které znala jen Berthe.
Za takových okolností tam nechci jít, ale přichází paní Gavinová a zlobí se, protože jsem ji nechala obléci nadarmo. Otrávená, soužená, nespokojená, dotčená, ubohá – jdu tam. Vidíte, to jsou ty věci, které člověka snižují. Přijali mě jako obvykle; lord Paget, zeť paní Boydové, který nedávno zdědil titul markýze z Anglesey a několikamilionovou rentu, stojí v prvním salonu vedle své nové ženy (svatba byla ve tři hodiny na velvyslanectví). Překrásná paní Woodhouseová, početné a velmi krásné publikum. Paní Woodhouseová je z londýnské vysoké společnosti. Paní Gavinová nachází známé a říká mi, že to musí být něco velkého, aby se sem paní de Rothschildová (Adolphova) obtěžovala a přišla. Ze známých Marteletovi, Fargmanovi, na ostatní si nevzpomenu.
Nejsem ráda, že jsem tam šla, je to kvůli Gavinové… Která mě otravuje. Lóže a dárečky… přátelství z rozmaru, z vrtochu, toho už mám dost. To přátelství mě tíží… tím spíš, že tato dáma opravdu nepůsobí dost spolehlivě a v pařížské společnosti mi k ničemu nebyla. Bere mě do Opery do velké lóže, my ji bereme do Bois. Představuje své stálé hosty, bývalé prefekty nebo jiné odstavené bonapartisty či mladíky jako Multedo… co se mužů týče, ještě to ujde… ne moc, ale jmenujte mi jediný salon, jehož dveře by mi otevřela. Žádný. Skutečnou přítelkyní je baronka de Poilly, ta udělala pro paní de Bernardaki, co bylo v lidských silách, a jestli neuspěla, je to tím, že Bernardaki je opravdu příliš krásná. A Audiffretovi – i ti vděčí za skoro všechno paní de Poilly, a ta má pevné postavení, je velmi bohatá a dělá to z dobroty srdce. Kvůli těm Audiffretovým se ve mně vždycky bude vařit krev.
Večer v cirkuse, otravuje mě to – ne nudí, otravuje, tak se to musí říct – se Saint Amandem a Cernou. Všechny ty kokoty. Je to špinavé. Ale tetu to baví, a ta ubohá žena už beztak nebyla tak šťastná, abych jí měla upírat ty vzácné a přeukrutně dětinské radosti jako cirkus nebo Bois. Onehdy jsem se chtěla vrátit brzy a ona by se ještě ráda projela, trvala jsem na svém, ale pak mi to bylo líto.
Saint Amand nás odveze domů, jde s námi dovnitř a předvádí koně, klauna, gymnastu, recituje, zpívá a poplete Coca, který štěká při každém jeho prudkém pohybu.
Gavinovi při odchodu z cirkusu.