Pátek 18. června 1880

Pracovala jsem celý den. Můj model je tak půvabný a tak hezký, že jsem den za dnem odkládala začít malovat, příprava byla dobrá, bála jsem se to zkazit. Opravdové dojetí na začátku, ale zdá se, že to jde velmi dobře.
A večer Soutzo. Jeho špatný vzhled připisuji lásce, ale je v tom ještě něco. Dal záruky za jednoho nezletilého, ten nezletilý je příšerný mladík a jeho rodina obviňuje Soutza, že ho svedl na scestí. Dovolává se mě, kdy by jen měl čas se tím zabývat, vždyť je pořád tady zalezlý. Říká mi to v soukromém rozhovoru, když si ode mě vyžádal čestné slovo, že mu to zachovám v tajnosti. Skládá u bankéře peníze, aby dostál svým závazkům za onoho nezletilého, který mu přísahal, že je plnoletý.
Zkrátka, myslím, že se bojí, aby se ta záležitost ke mně nedostala od jiných, a předem mě varuje. A pak ten požár. Zkrátka odjede do Bukurešti nebo do Lille jako správce banky svého švagra. Ale pravděpodobněji do Bukurešti. Nemyslím, že by byl schopen špatností, a přece se zapletl do ošklivých záležitostí. Ale taky a hlavně ten sňatek. Ach! na tom mu záleží. Já se usmívám, nazývám ho domýšlivcem, opovážlivcem a vysvětluji mu, že jsem bez věna, jelikož mé věno padne na drobné potřeby ženy a že mě bude třeba ubytovat, živit, vodit na procházky.
Zkrátka jako vdaná budu vydržovaná žena.
Nezasmál se, jsa hodně daleko od smyslu, který jsem tomu slovu dávala, ale velmi vážný. Bojí se jen mého otce, udělal si o něm jistou představu… ale uvidíte, jakým důmyslným způsobem ho hodlá přemoci. Spadnout jednoho krásného rána z Paříže do Poltavy a říct mu zhurta: Pane, přicházím vás požádat o ruku vaší dcery. – A k tomu mu předložit pověřovací list ode mě.
– Ten nikdy nedostanete.
Miluje mě, zbožňuje mě, myslí jen na to…
Mám za to, že máte mimořádný nápad.
Vzít si vás?
Ale ano.
Když člověk miluje ženu, copak nemyslí na to, že si ji vezme, slečno?
Ale ano, ty hlupáku jeden, jenže mám za to, že je třeba mít nehoráznou drzost, aby se mě někdo odvážil požádat o ruku. Mám o sobě bláznivě velkolepé představy a nikdo není pro mě dost velký…
Ano, ale měl jsem snad mlčet? Neřekla jste mi sama, že se takové věci mají říkat, i kdyby to bylo jen pro vlastní uspokojení?
Když člověk miluje, jako miluji vás, musí to říct, aby měl klidnou duši…
Tak vy máte klidnou duši?
Vysmíváte se mi!
Jste otravný…
Nejprve mi neřekl, že odjíždí, ale vypadal tak nešťastně, že jsem se ho vyptávala, a tehdy mi přiznal, že musí odjet, poté co mě úpěnlivě prosil, abych mu dala něco svého na památku.
Ale jděte, můj ubohý ďáble, vy odcházíte, prcháte z Paříže, jinak proč by ta památka?
Ano, odjíždí, vypadá tak nešťastně, tak smutně, že se nechám políbit na ruce.
Chápete, říkám, působíte mi bolest, jsem vám sestrou, chápete?
Položil hlavu na mé rameno a já ho tak nechala, ba dokonce jsem mu přejela rukou po tváři; to ubohé dítě vypadá opravdu příliš nešťastně. Chudák, no.
Ó! takhle je mi dobře, je mi dobře. Miluji vás, zbožňuji vás. Ano, jste hodná, mateřská; ó! je mi dobře.
To vám věřím.
Ten ubohý ďábel, který odjíždí, když člověk odjíždí, zdá se… že je leccos dovoleno. Ta hlava na mém rameni, jeho stisky rukou. Já zůstávám chladná, usměvavá, mateřská. V záchvatu lyrismu, něhy, zármutku zašel až tak daleko, že políbil alpaku mého šatu v místě ramene. Chudák ďábel, přece jen mi trochu způsobil bolest.
Máte zármutek, říkám, řekněte mi všechno.
Byl vržen na kolena, tvář skrytou na mně, v pozici tak zoufalé a tak mladistvé, že jsem mu levou paží objala krk, ač jsem zůstávala strnulá, ale ne posměšná.
Jen jsem se ho zeptala, ale předtím:
Máte 300 000 franků renty? Ne? Tak tedy vypadněte.
Tak vy říkáte ne?!
Otravujete mě, nechci o ničem slyšet, nemiluji vás a nechci se vdávat.
Inu…
Ale za půl roku se možná změním, nic nevím. Ale jestli vám to nevyhovuje, jděte, nic od vás nežádám a nedržím vás.
Počkat půl roku není nic, ale na konci toho půlroku budu žádat.
Prosím?
Uznejte, že budu mít právo na jednoznačnou odpověď.
Dostanete ji, a co když bude ne?
Odjedu do ciziny, daleko od vás.
Tohle všechno slibujete, a přitom neodcházíte.
Myslím, že není nadšen, že odjíždí… Mont-Dore, Biarritz, všechno se rozplývá… Stokrát mi políbil ruce a úpěnlivě mě prosil, abych na něj myslela. Budete na mě někdy myslet, řekněte, ó! prosím vás, budete na mě myslet?
Až budu mít čas.
Ale tolik žadonil, že jsem musela pronést takové slabounké, velmi lehké ano. Ach, ta loučení jsou tragická, aspoň z mé strany. Byli jsme oba u dveří salonu, a abych mu po sobě zanechala vznešenou památku, vážně jsem mu podala ruku k políbení a pak jsme si vážně stiskli ruce.
Zůstala jsem hezkou chvíli zasněná. Bude mi to dítě chybět. Bude mi psát.
Víte, že Paříž už pár dní šílí po prasátkách. Říká se jim talismany pro štěstí a dělají se ze zlata, z emailu, z drahokamů, ze všeho na světě. Jedno měděné nosím už dva dny… V ateliéru tvrdí, že právě tomu prasátku vděčím za to, že se mi povedl dobrý kus malby.
Inu, ubohý Casimir si na památku ode mě odnáší prasátko, to větší si nechávám pro sebe. Poradila jsem mu, ať zavraždí svého strýce a zfalšuje závěť ve svůj prospěch. – Pak si vás vezmu, nebo okraďte svého švagra.
Prší, na okamžik jsem se postavila k oknu. Dům bude večer bez toho dítěte věru prázdný. Zvykla jsem si na to.
Chudák zlatá, teď, když je pryč, je mi ho líto. Budu se večer nudit ještě víc… Budu se věnovat sochařství… Chudák zlatá, něco to se mnou dělá, že je pryč. Prázdnota, která se rychle zaplní.
Přinesl mi zprávy o Cassagnacovi, který dnes obědval u svého švagra, ale toho Cassagnaca, miluji ho doopravdy? Čas nám to ukáže.
Ještě ani neopustil Paříž a já už skoro pochybuji o jeho lásce, či spíš se bojím, že budu z jeho srdce vymazána nebo zapomenuta.
Vracím se ještě, abych vám pověděla o tom dítěti. Člověk je dítětem ve všech okolnostech společných všem lidem, protože je opravdový.
Mám chuť dát mu Matoušovo evangelium s tímto věnováním: – Nejkrásnější kniha na světě, která odpovídá všem rozpoložením duše.
Není třeba být sentimentální nebo pobožnůstkář, aby v ní člověk našel klid a útěchu.
Uchovejte ho jako talisman a čtěte z něj každý večer jednu stránku na památku mne, která jsem vám snad způsobila bolest, a pochopíte proč, je to nejkrásnější kniha na světě. Ale zaslouží si ji? A není lepší spokojit se s prasátkem? Předně, svatému Matoušovi neporozumí.