Sobota 19. června 1880

Celý ateliér čekal, že Tony před mou malbou poklekne, a on neřekl o mnoho víc než obvykle. A přitom je to lepší malba, ale možná byl roztržitý, a navíc jsem mu poslala ruské cigarety a on se možná bál být příliš vlídný.
Tady je krátká zprávička z „Gaulois“ [Chybí], která mi, s přispěním rozvahy, zabrání dát svatého Matouše Casimirovi. Napadlo mě dát mu ho, abych po sobě zanechala lahodnou vzpomínku.
Paní de Fitz-James nás zve dnes večer na večeři, ale je cirkus, a to nejde. Já bych raděj povečeřela u té rozkošné staré ženy než vycházela ven. Ale teta by si myslela, že je to proto, že nás Soutzo nedoprovodí do cirkusu. Bylo by třeba Soutza nahradit. Takže to nebude on, kdo mi bude chybět, ale prostě nějaký nápadník.
Paní Gaviniová, Saint Amand, d’Alt, Cerny, Wodzinski. Ten poslední se mě ptá, co se stalo se Soutzem. Myslím, že odjel. Paní de Bailleul a Cerny zůstávají na večeři, a vtom přichází… Soutzo. Prasátko mu přineslo štěstí, záležitost s tím nezletilým je vyřízena. Něco s tím ubohým dítětem je, baví se, směje se, ale člověk cítí prasklou strunu. Já mluvím o tom, že si vezmu starého generála knížete Nurského, který je v Poltavě, dva roky vdovce. Jdu se obléci do cirkusu a Soutzo jde za mnou, zastavíme se v modrém salonu. Potřebuje se mnou mluvit. Učinil rozhodnutí, odjíždí a vrátí se teprve za půl roku. Vysvětlí mi to dopisem, je v tom plán tažení, který nemůže prozradit, ale vrátí se hodnější mě; vyčetla jsem mu, že je zahálčivý, že není ničím: věřte mi, vrátím se způsobilejší. Jdu pracovat pro… své dobro, a pak, kdoví, možná se rozhodnete dát mi odpověď.
Proč nepočkat v Paříži?
Nemůžu, miluji vás, je to nad mé síly, vidět vás takhle… nemůžu, jsem nemocný a je to čím dál horší.
Jeho upřímnost mě činí vážnou a skoro bez smíchu mu říkám, že jsme příliš chudí, ostatně od chvíle, co mě požádal o ruku, trávím život tím, že před ním říkám, že si vezmu jedině boháče, a vyprávím o svých bláznivých výdajích. Uf – Jakže… Ano, abyste měl podobné city, musel byste být někdo.
Pak řekl něco, co mě rozechvělo. Byli jsme u mě, stála jsem před psacím stolem, vzal mě za ruce.
Proč nepočkat v Paříži, ptám se.
Protože vás miluji, miluji vás, miluji vás, to nemůžete pochopit – a tiskl mi ruce a díval se na mě dvěma smutnýma očima, připravenýma plakat.
Ale já nemám věno.
Co na tom záleží, miluji vás. Utratil bych všechno.
Poslyšte, řekl, mohli bychom se vzít, mé jmění postačí na dva roky.
A potom?
A potom, až nezbude nic, se rozvedete a vezmete si milionáře.
Anebo mi vrátíte svobodu tím, že se zabijete, říkám se smíchem.
Anebo to, bude to, jak budete chtít.
Podepíšete mi rozvod předem?
Ano.
Vy jste blázen!
Inu ne, žertoval jsem.
To mě nepřekvapuje, nejste schopen mít podobné city vážně.
Jak to!…
Ano, abyste měl podobné city, musel byste být někdo.
Poslyšte mě, inu, ano, je to vážné, vrátím vám svobodu po dvou letech manželství, budete-li chtít, rozvod v našem náboženství existuje a je ve shodě s vašimi zásadami, chcete?
Odpovídala jsem na ty bláznivosti s úsměvem. Bylo by zlé být tvrdá, když vás někdo miluje a když je tak nešťastný.
Ach! odjet a opustit, co člověk miluje, to je velký zármutek. Já to všechno cítím a chápu intuicí, ostatně stačí, abych si představila nějakou historku, události, city, a cítím to, jako by se to bylo stalo, až do té míry, že se ze srdce směji nebo jsem šťastná nebo roním opravdové slzy.
Prožila jsem takhle tolik životů!
Odcházím, odcházím, opakoval Soutzo, aniž se pohnul z místa. Budete na mě trochu myslet, miluji vás. Řekněte, budete na mě myslet. A pak nesouvislá slova jako tehdy, když člověk spěchá pryč, když si myslí, že už nemá čas říct celou větu, ale ještě neodchází, stojí tu a dvacetkrát opakuje, na shledanou, odcházím, miluji vás, myslete na mě.
Uspěchaná slova, pak mlčení, jako by se na všechno zapomnělo. Odjíždím dnes večer, dnes večer, slyšíte, sbohem, na shledanou, na shledanou, na shledanou, miluji vás, na shledanou. Snažil se mě obejmout pažemi, ale já jsem napřáhla ruku, tiskl ji a přiblížil tvář tak blízko, že se otřela o mou líci.
Tak na shledanou.
Oblékla jsem se, trochu rozechvělá, doprovodil nás až do cirkusu, kde se setkáváme s baronem d’Alt a Saint Amandem.
Během té krátké cesty, kterou jsme do cirkusu jeli v kočáře, mi jeho zvadlý úsměv a jeho hlas s prasklou strunou způsobily bolest.
Když nás usadil a popřál tetě dobrý večer. Velmi pevně jsme si stiskli ruce, ale aniž jsme jí před třemi tisíci lidmi zatřásli. Podíval se na mě se slovy: „na shledanou“ mělo pro nás zvláštní smysl: já bych nedokázala odejít, chtěla bych pořád bdít nad svým pokladem, byla bych žárlivá… Ale neřekla jsem onehdy, že člověk ani nemůže žárlit, když opravdu miluje? Neumím to vysvětlit, ale je to čirá pravda.
Opravdové city dodávají i těm nejobyčejnějším bytostem zvláštní velikost.
Ten chlapec se ve svém smutku, ve svém zármutku pozvedl do značné výše.
A když jsem Rosalii řekla, že dnes večer odjíždí, ta dívka, která ho nemá ráda, mi celá zaražená a změněným hlasem říká: Jakže, dnes večer, v noci! Inu, něco to se mnou dělá.