Středa 16. června 1880

Měly jsme jít se slečnou Graham k Saint Marceaux, ale neupozornila jsem ji, byla pryč; upozornila jsem velkého muže, který nás čekal.
Dnes večer nás měl Soutzo, Graham a mě, doprovodit na přednášku Hubertine Auclertové (apoštolky ženských práv), ale ta se nekoná, a tak v osm jdeme na Salon, kde potkávám Saint Marceaux.
Výměna banalit a já mu hloupě říkám: vy nás nikdy nepřijdete navštívit. – Mám tolik práce! – Vidíte, dělat takové výtky je hloupé, teď mi bude připadat, že Saint Marceaux bude otrávený, když mě potká. Ne, vidíte, musím něčeho dosáhnout. Je třeba, aby muži jako Saint Marceaux ve mně viděli někoho. Pozor, zbývá mi jen pár měsíců, než budu vystavovat na Salonu. A já jsem myslela, že pojedu do Petrohradu se vdát! Ne, zůstávám tady, pracuji, a pojedu teprve v zimě 1881–1882. Bude mi jen třiadvacet, a pro společnost jen dvaadvacet. Hrome, to ještě půjde.
Ano, zůstávám a pracuji. Ó ano, ó ano. To uvidíte. Už je mi dobře, skoro úplně dobře, zítra se docela vrátím do ateliéru.
Nervo přišel v domnění, že jsem nemocná, podle toho, co řekla paní Gaviniová.