Neděle 13. června 1880

Rosalie taky nemá Soutza ráda, ale diví se, stejně jako ostatní domácí, té rychlosti, s jakou se v domě zakořenil. Prosadil se.
Má 24 000 franků renty, to vím. Včera večer, když se s tetou vrátili z cirkusu, mluvili jsme o životě v Paříži, o výdajích a tak dále.
A nejdřív, znepokojená tím hloupý a zlý, jsem mu hned řekla: „Víte, co řekla?“ Řekla, že jste hloupý a zlý, hloupý, to je mi jedno, to jsem věděla, ale zlý… (byla jsem vážná) řekla jsem jí, že vám to povím, a ona mi řekla, ať vám to neříkám, tak jsem jí řekla, ať se neznepokojuje, víte, řekla jsem jí, zopakuji mu to, ale on tomu neuvěří, bude si myslet, že si vymýšlím. A přece, vidíte, říkám vám to tak, že tomu stejně věříte. Řekla mi taky, že kdybych si vás vzala, vyplakala by všechny slzy svého těla, tak jí říkám: buďte klidná, to se nikdy nestane. Proč jste mi to takhle neřekl vy?
Co?
Že se to nikdy nestane.
Copak jsem vám napsal v tom papíru?
Tak proč říkáte, že nikdy…
Co je vám po tom?
Jak to?!
Ale ano, do toho vám nic není. Nic jsem vám neslíbila, jestli chcete odejít, odejděte hned a hotovo.
Nikdy si ho nevezmu. Nemá dost peněz a nechává mě tak lhostejnou, jak jen to jde. A pak v mém okolí nevzbuzuje sympatie a já jsem na to citlivá. Mrzí mě, že jsem ho tu nechala zapustit kořeny. Říká se mi, řekla jsem mu, že si ve vás chystám velkého a zlého nepřítele pro pravděpodobný případ, že by z toho nic nebylo. Ale jen jděte, říkejte si, co chcete, nikoho se nebojím, a pak, odmítnutý muž, jehož se ptají, proč už do tohoto domu nechodí, copak neodpoví, že když viděl, že je s ním nakládáno jako s nápadníkem, a neměl v úmyslu se ženit, bylo jeho povinností coby počestného muže vzdálit se?
A copak dívka zklamaná ve svých nadějích neříká nebo nenechává věřit totéž? Je to v lidské přirozenosti.
Křičel dost slabě, to musím říct. Ale tady to je. Prozkoumejme tu situaci vážně a rozhodněme se, nakolik je to možné. Má jen 24 000 franků renty. A já bych mu přinesla sebe a 60 000 franků příjmu, plus alespoň 40 až 50 000 [tolikéž] po smrti všech mých příbuzných. A co mi dává on výměnou? Svou falešnou lásku a svůj titul rumunského knížete, ale to už mám raději Alexise Karageorgeviče, který je po svém otci legitimním uchazečem o srbský trůn. Kníže Pierre je čilý a otevřený uchazeč, ale ta stará knížecí potvora, Bojidarův otec, je legitimní kníže. Alexis je jemnější než Casimir a mnohem milejší. A Alexis bude pravděpodobně bohatší.
Alexis mě nepožádal o ruku, ale chovali jsme se k sobě jako děti, a pak by se nikdy neodvážil. Kdežto tenhle má takovou drzost, že vás nejdřív zarazí a pak urazí. Ještě včera se mnou potřeboval dlouze mluvit. A o čem? Dnes ráno jsem přišla na to, jak se z toho dostat, jelikož se zdá, že jsem do toho vstoupila dost na to, abych byla nucena z toho vyjít. Ten chlapec mě nemiluje… ostatně mě skoro nudí a od chvíle, co o tom zblízka přemýšlím, vidím, že v něm nebudu mít příjemného manžela.
Teď je třeba pomaloučku netrávit své večery s Casimirem. A jak kvůli tomu, tak kvůli jiným věcem se od pondělí pustím do sochařství…
Je přece jen zvláštní, jak je člověk citlivější, když je nemocný; je mi dobře a uvažuji dobře, kdežto onehdy večer…
Cassagnacovo zasedání najdete v albu novinových výstřižků. [Chybí]
Cassagnac je, co si jen budete přát; já jsem, co si jen budete přát, ale Casimir a spol. mi připadají jako hlupáci!
Nikdy nebudete dost náročná! říkali mi všichni věštci.
Jely jsme s Pelikanem do Belleville, Ménilmontantu, Vincennes a tak dále. Je to jiná Paříž, je velká, jsou tam prostranství, návrší, je to úžasné.
Pak do lesíka, kde se hodně nudím.
Saint Amand, Soutzo a Julian přišli v naší nepřítomnosti. Julian se večer vrátil.
– Četla jste ten článek v „Gaulois“?
Ale ano, taky mě vidíte ponořenou do minulosti.
Teta je v salonu s popem a my ostatní se o tom bavíme. Julian si pomyslel bůhvíco a hodně uhodl, říkám mu pravdy a čtu pasáže ze svých pamětí, věci, kde jde jen o Cassagnaca a kde je dobře vidět, jaké byly mé city, a jak zvolal:
Copak si toho člověk může všimnout, když má nos přímo na událostech! Vidí se, teprve když je člověk daleko.
Trochu se předvádím se svými… bonapartistickými vzpomínkami, ale kdoví… ostatně často ani sama nevím, je-li to pravda, nebo si z toho dělám legraci, anebo je to roznícení.
Julian o Soutzovi ví všechno a baví se, když mu říkám, že to byl Soutzo, kdo mi včera přinesl zprávy ze zasedání… Konečně trvá na svém, že ještě není všemu konec a že až o mně lidé uslyší, mohl by být u mých nohou…
Nemáte ponětí, jak to působí, číst něco o někom, kdo je daleko nebo koho člověk nevidí…
Ó! ale ano, vím, co to je! pravím, ukazujíc na „Pays“…
A tak, pokračuje jezuita Julian, dopadne to jako bomba mezi manželku, děti…
Je překvapen, když se dozvídá, jaké byly naše vztahy… myslel, že jsme se vídali častěji a o samotě a že byla řeč o lásce…
Jestli je to jen tohle, zvolal, ještě na vás musí myslet a může přijít chvíle, kdy zaujmete velké místo…
Dověděla jste se někdy, navázal, pochopila jste, proč se oženil?
Nikdy… z lásky?
Julian tomu nevěří ani trochu. Ani já ne.
Soutzo přišel po desáté, a po několika větách, které měly chuť jen pro mě a Juliana, tento odchází.
Soutzo mluví o Cassagnacovi, napodobuje ho a kritizuje jeho výmluvnost a jeho hlavu…
To je tedy pěkné.
Dnes ráno jsem věděla, že Julian přijde a že s ním o tom budu mluvit. Ptal se, jak se mi daří, a já jsem odpověděla a poprosila ho, ať přijde na večeři, a dnes ráno jsem skoro věděla…
Julian je pro mě někdo, jelikož s ním mluvím o svých nejdůvěrnějších citech. Včera jsem měla chuť poslat zavolat Blanca, toho nerozlučného, pro mě aspoň…
Nikdy jsem nemluvila a nikdy nebudu mluvit o svých dopisech Cassagnacovi, in extremis… To zůstane navždy tajemstvím. A myslím na to. Zdá se mi, že jsem mu nabídla své jmění příliš surově.
Kdybyste byla slavnější než on, už byste na to nemyslela, říká Julian. Jestli dosáhnete slávy, uvidíte, že mluvím pravdu.

Poznámky

Pozn. překl.: Latinsky: in extremis — v krajní nouzi, na poslední chvíli.