Sobota 12. června 1880

Je mi líp. Dokončila jsem rychlou skicu paní Gaupillatové. Turquan, Moraës, paní Gaviniová, paní Engelhardtová, de Villevieille… Collignon zůstává na večeři, Soutzo také.
Vrací se z Cassagnacova zasedání a přináší z něj odlesky, které mě rozohňují. Je to pravda, nikdy jsem nemilovala a nikdy nebudu milovat nikoho než toho muže.
Jelikož potřebuji omámit svůj vztek, směji se a mluvím velmi hlasitě, mísíc Aristotela a amnestii… Zkrátka jsem bláznivá, a bláznivá proto, že můj rovný je navždy ztracen.
Soutzo doprovází tetu do cirkusu, což ho nebaví. Znovu jsem mu řekla, že má hrubé city, že jsem byla nemocná a že se ani večer nepřišel poptat…
Neměla bych vám to říkat, protože tomu nerozumíte; říkám vám to a vy to berete jako výtku; jste krátkozraký, budete jím vždycky, i kdyby vám to vyčítali třicet let. Stejně tak s vaší povahou, zbytečné o tom mluvit.
Když jsme zůstaly s Collignonem samy, bavíme se o mé budoucnosti. Říká, že Soutzo je hloupý a zlý a že kdybych si ho vzala, vyplakala by všechny své slzy. Že není jemnocitný, že bude pořád zalezlý u své ženy, nemaje ani zaměstnání, ani kariéru. „Osel osedlaný!“ říká.
To všechno je pravda, ale uklidňuji ji ohledně sňatku, který nikdy nebude.
Jenže je to tak, jsem sama s tetou a nudím se k smrti, ten chlapec sem přináší jakýsi odlesk života, veselí a lásky… předvídám, vím, že si dělám smrtelného nepřítele, ale poslat ho pryč…
Snadno si umíte představit, co jsem mohla říkat Soutzovi s hlavou a srdcem plnými toho druhého, do něhož jsem zblázněná a který je navždy ztracen. Inu! co může člověk se svým srdcem za takových podmínek dělat? Musí si vzít bohatého muže.