Pondělí 14. června 1880

Saint Amand přišel ve starostech o mé zdraví.
Soutzo večeřel. Pelikan odjel. Přišla kněžna de Fitz-James.
Já čtu znovu minulost, pro kterou jsem zanícená. Vzpomínám si, jak když Cassagnac vcházel, bylo to jako oslnění, neuměla bych popsat ani jeho způsob bytí, ani své dojmy… Celá moje bytost k němu spěla, když jsem mu podávala ruku, pak jsem se cítila vznesená, pryč, zbavená své tělesné schránky, cítila jsem křídla, a pak strašlivou hrůzu vidět, jak hodiny utíkají tak rychle! A já tomu nerozuměla!! Škoda, že mi povaha těchto zápisků nedovoluje vyčlenit ty pozoruhodné události. Všechno se mísí. A pak jsem, abych řekla pravdu, trochu předstírala, že se zabývám vším, abych ukázala, že [Začerněné slovo: existovala jsem] i mimo Cassagnaca. Jenže když chci ty události znovu prožít, jsem zaražená, že je nacházím obklopené vším ostatním. Ale není tomu tak i v životě?
A přece jsou věci, události, lidé, které by člověk chtěl vyčlenit a uzavřít do drahocenné skříňky se zlatým klíčem…
Až se budete cítit nadřazená jemu, už vás nebude ovládat! říká Julian.
Copak to nebyla myšlenka udělat jeho portrét, co mě přimělo pracovat! Inu, najdu ho znovu… A teď se mě zmocňuje strach, že ho znovu nenajdu, kdyby zemřel nebo co já vím… Neboť když člověk od ústupku k ústupku přijme všechno a říká si: jelikož všechno přijímám, tohle mi neunikne. A pak se stane něco nečekaného a unikne vám to. Nemiloval mě. Dobrá. Je ženatý, dobrá. Co ještě? Co se ještě může stát? Jak se ode mě oddělí ještě víc? Jak ho budu moci ztratit ještě úplněji?
Soutzo se vrátil, ať si zahraje piket s tetou, já usnu s myšlenkou na svého bratra…
Když si znovu čtu jeho věty, jeho dopisy, jsem rozechvělá, jako by to bylo teď.
Víte, je pro mě nemožné označit stránky k novému přečtení Cassagnaca, neboť co ho znám, od roku 1876, prošel těmi čtyřmi lety a nachází se všude navzdory těm ostatním pidimužíkům.