Pátek 11. června 1880

Trpím, až bych křičela. Odpoledne přišel Soutzo a já jsem si s ním vyvolávala pitomé hádky, protože není „jemnocitný“ a protože si nejsme rovni.
Co za to může to dítě, které otupuji?
Vyšly jsme s paní Gaviniovou. A teď je skoro jedenáct, trpím, četla jsem, abych srovnala Aristotela a Platóna, protože nová kniha Victora Huga mě přiměla na to všechno myslet.
Mnoho bych dala za to, aby tu někdo, Soutzo, byl, držel mě za ruku a říkal mi sladká slova. Má jet na slavnosti do Rouenu, když pomyslím na tu prázdnotu, kterou to zítra, v neděli a v pondělí udělá v mé existenci, jsem opravdu neklidná. Byla bych s to ho dnes večer poslat zavolat, tolik trpím… skrývám to před tetou, svádím všechno na únavu a bolest v krku…