Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek 4. června 1880

Dostavil se v jedenáct, a když neviděl žádná světla, odešel.
Soutzo přišel ve tři, ve čtyři a pak na večeři.
Collignon tráví den s námi. U večeře mi Soutzo pošeptá, že se mnou potřebuje mluvit.
Teta se bavila s Collignonem v modrém salonu a já jsem Soutza vyslechla u sebe. Copak mi vlastně chtěl říct?
„Mám se oženit?“
Vidíte ten trik?
„Ano, jestli vám to udělá radost.“
„Neudělá mi to radost.“
„Tak to nedělejte. To je všechno, co jste chtěl říct?“
„Ne, řekl jsem vám, že vás miluji…“
„Ano, onehdy.“
„Inu, miluji vás…“ „Vím.“
„Chápete, že je pro mě utrpení chodit sem takhle. Je mi z toho zle.“
„A pročpak? Myslela jsem, že vám to dělá radost…“
„Ano, ale ne, pokaždé, když vám něco řeknu, urazíte mě.“
„Ale ne, jsem veselá, a jestli prokládám náš rozhovor odbočkami, je to proto, že mezi jednotlivými větami necháváte opravdu uplynout nekonečnou dobu…“
„Nebudete se mi vysmívat?“
„Ne, ne, ne… Jsem velmi vážná, jen mě neberte za ruku, onehdy večer jsem byla nemocná, měla jsem strach, ale teď už je konec.“
„Nechte mě držet vaši ruku,“ řekl prosebným hlasem, „zatímco vám řeknu…“
„Jestli vás to inspiruje… Ó, tak. Poslouchám…“
Ale místo aby mluvil, díval se na mě očima, které má už dva dny tak podkroužené, a s čelem ještě bledším než obyčejně.
„Musím odejít, viďte, už se sem nevracet…“
„Proč?“
„Miluji vás –“ muselo se mluvit potichu, aby nás ostatní neslyšeli, a to dávalo hlasům cosi sladkého a půvabného. „Řekl jsem vám, že vás miluji…“
„Lhal jste?“ zeptala jsem se prudce.
„Ne, ale když člověk miluje dívku, není bezpočet východisek, je to jedno, nebo druhé, viďte? Musím se tedy už nevracet…“
„A proč?“ dělala jsem naivku.
„Protože příliš trpím, je utrpení vidět vás takhle…“
Dlouhá odmlka, pak opřel hlavu o polštář divanu a dal se do pláče. V tom pohybu bylo cosi dětského, roztomilého, ale kapesník, jímž si utřel oči, všechno zkazil.
„Ale jděte, jděte, ó! tak,“ říkala jsem bez smíchu a pak: „Slzy teď, budiž, ale neutírají se kusy plátna, nechají se utřít… tou, která je rozplakala.“
Netrpělivě mávl rukou.
„Ne všechno je na tomhle světě růžové,“ navázala jsem vážně, „ba vůbec ne růžové… Můj systém dělat, co těší. Je dobrý, ale není proveditelný, člověk může nedělat, co se mu nelíbí, ale dělat všechno, co se mu líbí!… Poslouchejte mě a neurážejte mě a nevysmívejte se.“
„Ne, poslouchám.“
„Buď odejdu, anebo mi musíte… dovolit vrátit se.“
„Jak to, nerozumím.“
„Takhle to nemůže trvat, jsem ostatně příliš nešťastný, trpím, jsem nemocný… když člověk miluje dívku, buď odejde, anebo zůstane… a pak je to proto, aby se oženil.“
„Copak se to říká takhle!“
„Nevím, jak se to říká! je to tedy proto, aby se člověk oženil…“
„Á! ha.“
„Pochopitelně!“
„Ano, je to pravda… ale vy mě nemilujete.“
„Ó! ale ano, miluji vás, ó ano, miluji vás. Poslyšte, buďte upřímná, mluvme vážně.“
„Dobrá, ale ano, vlastně…“
Nastalo dlouhé ticho, během něhož jsem se dívala před sebe na zeď a Soutzo na mě…
„Tak co,“ pravím, „vyřešme tu situaci, co ode mě chcete?“
Nemohl se ubránit smíchu.
„Poslyšte,“ navázala jsem, „snadno se řekne: oženit se, ale udělat to, to záleží!“
„Na kom?“
„Inu na mně.“
„No a?“
Je mladý a musel se trochu zachvět, i když myslel na mé věno.
„A tak… já se nechci zavazovat, a pak já nevím, je třeba počkat, copak vím, co jste zač, vypadáte jako poctivý muž, ale možná jste lump… Manželství je dlouhé, trvá dlouho… Nevěřím vaší lásce, která je možná opravdová… chtěla bych se o tom přesvědčit… chápete, musí se počkat…“
„Jak dlouho?“
„Tak,“ dala jsem se do počítání na prstech, „pět, šest, do Nového roku? To je příliš dlouho, tak do Vánoc, dejme tomu Vánoce, sedm měsíců.“
„A jestli si budete jistá mou láskou, svolíte…“
„Ach! ne, to neříkám, to by bylo zavázat se, nechci se zavazovat; nemiluji vás. Ale ten odklad je nutný, abychom se ujistili o stálosti svých vzájemných citů. A pak budete potřebovat ještě tři měsíce, než se rozhodnete!“
„Ale ne, řeknu vám to hned. Pusťte už mou ruku, takový nevychovanec… copak si můžu vzít muže, který se neumí chovat!“
A tak dělám dítě, prosťačku, poté co jsem nechala svou ruku (uměle, myslím) chvět se v jeho, poté co jsem byla hned zasněná, hned vážná, hned posměšná, mluvím o své malbě, copak se můžu vdát! Musím malovat. A Julian! Bude chtít? A Tony. A pak, copak jsem neměla umřít?
„Budu malovat s vámi.“
„To je ono, a během těch sedmi měsíců se naučíte kreslit.“
A dala jsem se do vychvalování ateliérového života. Nejsem dost důstojná, říkám mu, že není hezký, že má člověk chuť navléknout mu kruh do nosu… není to nejlepší vkus.
„Ach! ubožáčku, vy jste mladý…“
„A vy jste stará.“
„Bohužel ne, já jsem také mladá… Ne, ne všechno je růžové a člověk nedělá, co chce… Umřu.“
„Ne, to já!“
„Nelpíte na životě?“
„Ne.“
„Já na něm tolik lpím… tak proč žijete?“
„Protože je zbabělé se zabít.“
„Promiňte, je spíš zbabělé se nezabít.“
Mluvím s ním o svém věnu, říkám, že má v jeho lásce velký podíl, pochopitelně se tváří pobouřeně. „Copak myslíte, že bych si peníze sehnal, kdybych chtěl!“
„Ano, ale trochu se vám líbím…“
„Copak vůbec vím, co máte, kašlu na vaše jmění!“
Měla jsem se zeptat, z čeho mě hodlá vydržovat, ale nenapadlo mě to.
„Vás miluji…“
Ale ty slzy ve mně zanechaly nepříjemný pocit.
Říkala jsem mu Bézadé (syn vládnoucího knížete) a tvrdila, že je to skoro křestní jméno.
Je Bézadé doopravdy, víte, tak mu říkají v jeho zemi. Ale ty slzy a ten kapesník… to bylo neapolské.
Nemiluji ho, nemám k němu ani to nevímco, co jsem měla k Josephovi nebo Gabrielovi… Líbá mi ruce, ty polibky jsou mdlé; stiskne mi ruku, cítím poctivou ruku, ale to je všechno.
„Když nařizujete ten sedmiměsíční odklad, ponecháváte mi možnost doufat?“
„Doufat se má vždycky, i kdybych vám řekla kategoricky ne.“
„Jste dítě.“
„Jsme děti.“
Já ho mám docela ráda, není krásný, není jemný; ani tělesně, ani povahou… spíš povahou ovšem… Ale není dost bohatý! To je jediný důvod.
„Ostatně mě něco napadlo… Za chvíli opíšete něco, co sepíšu…“
Tady je ten dokument, přijímá ho. Zkrátka, já od něj nic nežádám, to on říká, že mě miluje. Já mu nabízím prostředek, jak se o tom přesvědčit, toť vše.
Ale jak to, že já, která mám o sobě tak vysoké mínění, všechno svádím na své věno?
Když už odcházel, vzala jsem mu ten papír zpátky, ani nevím proč, pokusil se mi ho jen jednou vzít zpět a já na něj zvolala: „Sbohem,“ právě když překračoval práh salonu.