Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek 3. června 1880

Včera tu obědvali a Soutzo se vrátil na večeři. Je toho trochu moc. Ale strávili jsme zvláštní večer.
Teta nás nechala dlouho spolu, měla jsem neuralgii, byla mi zima a dělala jsem nemocnou, říkala, že umřu, že cítím tu nemoc, že je konec. Soutzo byl bledý a velmi rozmrzelý, polámal si klobouk na kusy, když mi vyprávěl — hodně jsem naléhala — že ho jeho rodina chce oženit a že věc už pokročila tak daleko, že se musí na pár dní vzdálit, aby to zrušil.
„Když chce člověk zrušit, řekne ne; jestli se vzdalujete, je to proto, že to tak chcete.“
„Ale ne.“
„Ale ano. Ostatně proč nechcete? Vaše srdce není zadané, viďte, no tak.“
„Mé srdce není zadané, to jistě, ale já nechci.“
„Vidím, že to ještě táhnete s paní de Bailleul, ne! S vaší pradlenou.“
Chtěl odejít, zadržela jsem ho, vyprávějte mi to.
Vzal mě za ruce, nechala jsem ho, stěžovala si, že umírám, říkala mu, že se bojím být sama, prosila ho, aby zůstal.
„Jste hodný, že se obětujete,“ chtěla jsem říct, ale zvyk posmívat se převážil, dala jsem tomu takový tón, že pochopil: „To vy jste mi hodný!“
Zuřila jsem, když jsem viděla, že se nevyznává, a modlila se, aby to udělal. Bože můj, myslím, že bych svolila být jeho ženou nebo něčím takovým.
Z jeho pomalosti jsem dostávala horečku, několikrát jsem si vzala hlavu do dlaně nebo skryla obličej, vzdychajíc, zavírajíc oči, čelo planoucí a ruce ledové.
„Bože můj, co je vám?“
„Nemám chuť umřít.“
Sama jsem ho vzala za ruce, dvacetkrát mi je políbil, dívaje se na mě zblízka, několikrát jsem zavřela oči. Sundal si skřipec, víte, ty krásné znepokojivé oči…
„Miluji vás,“ řekl mi docela potichu.
„Ach!“ pronesla jsem bez stopy roztoužení, „zakazuji vám takhle žertovat.“
„Ale já nežertuji, ale miluji vás. Ale obtěžuji vás, ale budete se mi smát. Jsem blázen, že jsem vám to řekl.“
„Jakže, tak je to pravda?“
„Ano, pravda.“
„Inu, je to cit, který vám slouží ke cti.“
„Vidíte přece, že se smějete.“
„Jsem úplně vážná, dokazuje to, že máte dobrý vkus a že nejste tak obyčejný, jak jsem si myslela.“
Drželi jsme se za ruce.
„Ach!“ pravím s úsměvem, „tím se to mění, po tom tajemství, které jste mi právě svěřil, už nejste moje stará chůva.“
Už jsme spolu skoro nemluvili, mé ruce v jeho, oči v očích. „Miluji vás,“ říkal mi tu a tam, líbaje mi ruce, a já odpovídala stejně něžně: „Doopravdy? Řekněte to ještě; dělá mi to radost. Nemyslete si, že se vám vysmívám, jste teď jeden z mých přívrženců a já vás chráním.“
„A to bude trvat dlouho?“
„Copak to záleží na mně,“ řekl a podíval se na mě.
Odpověď, která může být něčím hlubokým a půvabným, anebo docela banální.
„Láska, která se nepokládá za věčnou, není úctyhodná,“ pravím, vzpomínajíc na Balzaca.
„Proč jste tedy řekl, že vaše srdce je volné? Kdypak jste lhal?“
„Poprvé.“
„Inu ne, tady opravdu ne, nevypadáte na to, ne opravdu.“
„Ó! to je mi důkaz!“
Ta věčná odpověď… „A odkdy?“
„Odjakživa, skoro…“
„Ale jděte!“
„Jenže vy se smějete, říkáte si: ten chudák.“
„Inu, ale ne, vy mě zajímáte. Tak vy mě milujete?“
Pokynul hlavou, že ano.
„A baví vás to?“ „Baví!“
„Inu ne, jste z toho šťastný?“
„Ano.“
„Ano, z toho musí být člověk šťastný, a přece na to opravdu nevypadáte. Dejte čestné slovo.“
„Mé čestné slovo.“
„Ano… inu, ne že by mě to udivovalo… Nebojte se, že budu příliš triumfovat, na tyhle věci jsem zvyklá. Nebudu se vám vysmívat. Vždyť koneckonců já vás nemiluji, já ne.“
„Copak myslíte, že jsem byl tak bláhový, abych tomu věřil!“
„Ne, ale člověk doufá, alespoň touží…“
Kam mě to dovede!
„Tedy…“ a tvářila jsem se mírně a laskavě, „ano, jako takový jste mi posvátný,“ pravím s úsměvem, „ale jděte už.“
„Vrátím se zítra?“
„Jestli nebudu mrtvá.“
„Ale co to máte za nápady!“
„Vždyť jsem nemocná, vždyť mám-li tu nemoc, umřu…“
„Přijdu zítra zeptat se, jak se vám daří… dovolíte?“
„Ale ano.“
Šla jsem si hned lehnout a okamžitě usnula, ale to „miluji vás“, tak tiché, tak rozkošné, mě při malování několikrát rozechvělo a odpoledne jsem byla celá horečnatá. Přišel kolem šesté, s bledým obličejem a kruhy pod očima.
„Copak se člověk smí ukázat v počestném domě s takovou tváří,“ říkám mu se smíchem.
„Jste nemožný,“ říká mu teta.
„Šel jste spát v osm.“
„Ne, vůbec jsem nespal… psal jsem dopisy.“
Anebo to rozrušení, které jsem způsobila, skončilo hnusně na nějakém špinavém místě… Zkrátka je možná nevinný a prostě bděl a myslel na mě. To je roztomilé. Ano, ale mám tak velké věno. Večeří ve městě a měl se večer vrátit.
K čemu to všechno. Ráda bych viděla, jak by se zatvářila moje rodina, kdybych řekla, že jsem byla, že jsem blízko tomu, abych ho pokládala za možného manžela.
Moje rodina by mi ho klidně dala, ale že bych si ho vzala já, místo abych spustila výkřiky rozhořčení, to by ji pěkně udivilo a byla by to ona, kdo by spustil křik. Proč si ho brát? Inteligencí… průměrný; často ho šetřím, nemajíc ráda snadná vítězství. Nemohu s ním mluvit otevřeně jako se sobě podobným, se sobě rovným. Jsem s ním trochu jako Julian s cizími žačkami, mluví na ně lámanou řečí, aby mu rozuměly… Není bohatý. To je ten hlavní důvod. Bez toho je to, co se postavení týče, vysněný ideál.
Vznešená dáma, s pevnými oporami a cizinka ve Francii. Ale nebohatá. Co se týče lásky, nemiluji ho, o tom není pochyb. My dva bychom neměli 100 000 franků, neboť moje rodina přece musí žít. Když je kurz dobrý, máme 100 000 franků ročně. Ale nelze počítat s víc než 80 000 franky, z nichž by mi dali, co nejvíc by mohli, řekněme 65 000 franků. A on, ten… dejme tomu 15 000 franků ročně, je věru ponižující to říct, ale možná má víc, kdyby měl 30 000 franků, bylo by to skoro možné… a to ještě!
Počítám 30 000 franků, protože je tu těch 80 000 franků matčiných, které se rozdělí na čtyři díly, takže to u něj dělá přes 30 000 franků, dejme tomu 35, ne, ponechme 30, to je jistější. Kdyby člověk měl 100 000 franků ročně, bylo by to skoro možné. Ale proč spěchat, možná najdu něco lepšího… koneckonců je mi teprve jedenadvacet. Jenže se svou ďábelskou povahou bych si ho chtěla šetřit, podržet, protáhnout to s ním pro případ, že bych nenašla nic lepšího. Deset minut po jedenácté, už nepřijde. Dobrou noc.