Středa 19. května 1880

Je devět ráno, odcházím do ateliéru, ale potřebuji říct, že mě Soutzo zrazuje. Proč, jak? Nevím. Namlouvám si to, protože jsem zvyklá pokládat ho za věc, která mi patří. Vždyť mě vídá příliš, vídá mě doma, je přirozené, že před lidmi nezůstává přilepený k mé sukni. A přece ne, není v tom žádná zrada, ani nic, prostě mě nemiluje, toť vše. Nikdy jsem si to vážně nemyslela, vzpomínáte, ptala jsem se sama sebe, proč přichází, co chce, vždyť nevypadá, že by miloval!? Tedy nemiluje-li mě, nesmí už chodit tak často. Znovu mě ponižuje totéž co vždycky! Být vídána doma nebo u Bailleulové. I Audiffretovy jsou na tom líp, a to ví Bůh, chodí k paní Turrové a tak dále. Ale chodí také na vyslanectví a k… Pojďme pracovat.
Včera jsem šla k Bailleulové jako na schůzku a počítala jsem, že se pobavím. Od rána jsem nemyslela na nic než na večer, bylo to hloupé, neboť jsem byla rozrušená, jako by se mělo stát něco mimořádného. Vracím se od Mouzayových, kde jsme večeřeli s Duboisem, Caillasem, Alexandrem Weilem a Salomonem, poslancem z Poitiers, s jeho ženou a dcerou a tak dále. Ne! Ty nejpříšernější karikatury z „Tribouleta“ nedosahují… ke skutečnosti. U všech rohatých, to je rudý poslanec! Při čaji večer chtěl, abych otevřela pusu, ať si může cvičit, jak do ní prsty háže hrozinky!!
Bavila jsem se tím, že jsem s Julianem pomlouvala a se vší neochvějnou vážností se vysmívala všem. Julian, který byl ve věci, se musel bavit.
Vyprávěla jsem poslanci a jeho ctihodné rodině věci hloupé jako tágo. Ti dobráci!
Ale konečně, jen proto, že jsem se bavila házením mandlí hřbetem ruky do pusy a protože mí sousedé dělali totéž, to ještě není důvod házet jimi po bližním svém!… Ten Weil, jak se zdá, pozoruhodný muž, filozof, vedl dost naturalistické řeči o nezbytnosti manželství. To si umíte představit. Ten večer mi udělal dobře, celý den jsem byla v žalostném stavu, protože mě ten velký ničema Soutzo zradil. Bailleulová je dala povečeřet spolu a ten chlapeček vypadal celý zasněný. Tak. Působí mi to jako rozčarování… však také jím je. Jak ten ubohý ďábel, který vypadal tak milý… Ošklivé je, že všechny ty hlouposti ovlivňují malbu, včera jsem pracovala velmi špatně; roztržitost, netrpělivost, jako bych něco čekala… mívám předtuchy z těch nejmenších věcí.
Snadno se pochopí, že nejsem spokojená… Berou vám tvora, od něhož jste doufala, že vás miluje… to není legrace. Musela mu být úlevou, ta malá Audiffretová; je hezká a hodné dítě, a navíc, kdyby on chtěl ji, ona by chtěla okamžitě. [Jeden řádek škrtnut] Když člověk snáší tíživý půvab nějaké nadřazenosti, je rád, že může zase vládnout sám, žádá si pýchu a radosti, které prozařují život, oddechne si, jako by byl vysvobozen. Musel si oddechnout, ten ubohý kníže. A pak, k čemu se vracet pod jho, člověk si připadá hloupý, že se nechal ovládat, postupně přepočítává všechny přednosti, všechny půvaby toho předmětu a vidí v něm už jen tyrana. Žena zbožňuje nadřazeného tvora, ale muž se jím unaví, cítí se ponížen a jde tam, kde ho zbožňují; obyčejný muž, rozumí se.
Zkrátka, co provedl? Tleskala jsem těm kočičím skřekům, dívala se přitom na něj a smály jsme se mezi sebou, a tak tleskal pro legraci taky. Ale i to už bylo příliš… Říká se, že nemá být žárlivý, brání se tomu jako něčemu hnusnému nebo nedůstojnému… Předně, jako každý cit je i ona bezděčná. Člověk se může neřídit jejími radami, ale necítit ji, to nikdy. Scény žárlivosti či jakýkoli čin, v němž se projeví, nejsou hodny slušné duše, ledaže se tomu člověk směje spolu s tím předmětem, pak je to roztomilost.
Mám z těch velkých událostí docela radost, dávají mi příležitost uvažovat, baví mě to.
Ach! ten můj Salomon byl k popukání! A jeho rodina! Podívejte se, jakou hlavu dává Triboulet Marianne. To je ono.
Myslím, že se Caillasovi líbím.
Navzdory melancholii, kterou bez okolků označím za ženskou, neboť jinak si ji nevysvětluji, jsem pracovala celý den.